Ústav mezinárodních vztahů

"V hlavním městě Alžíru se během prezidentských voleb minulý čtvrtek odehrála lehce surrealistická scéna, jež by skvěle ilustrovala parodii volebního klání v autoritativním systému. Prezident vládnoucí zemi už patnáct let byl do volební místnosti přivezen na kolečkovém křesle. Bylo to jeho první veřejné vystoupení v posledních dvou letech, která po infarktu trávil více ve francouzských nemocnicích než v prezidentském paláci. Během volební kampaně se 77letý Abdelazíz Búteflíka ani jednou neukázal voličům. Tentokrát doprovázen svým vnukem zamával pro kamery, vhodil hlasovací lístek do urny a zase zmizel, aniž poskytl jakékoliv vyjádření pro média.
Politický a bezpečnostní vývoj Alžírska je předmětem mimořádného zájmu Evropské unie. Vedle ústředního postavení v severoafrickém Maghribu je Alžírsko třetím největším dodavatelem zemního plynu na evropský trh (po Rusku a Norsku) s potenciálem dále zvyšovat dodávky. Na rozdíl od Ruska ale Alžírsko nikdy nevyužilo svého postavení k politickému nátlaku na evropské země a nikdy – ani během krvavé občanské války v 90. letech – nepřestalo surovinu dodávat.
Prezidentské volby nepřinesly žádné překvapení, Búteflíka v nich navzdory své očividné neschopnosti vládnout získal v prvním kole 81,5 procenta hlasů při oficiálně 51procentní účasti. Logicky se vkrádá otázka, zda se Búteflíka vůbec může dožít konce nového mandátu. Jak je možné, že v zemi, kde je 70 procent obyvatel mladších třiceti let, byl zvolen muž, jehož veřejné vystupování připomíná vitalitu pozdních let Brežněvova politbyra?
Alžírsko – po rozpadu Súdánu nejrozlehlejší africká země – prošlo za posledních šedesát let složitým, krvavým a traumatizujícím vývojem. Nezávislost si muselo vybojovat na Francii, v osvobozenecké válce v letech 1954-1962 zahynuly statisíce Alžířanů, snad až milion a půl. Identita nové země, navzdory entuziasmu mladé generace pro arabismus, komplexně spojovala prvky francouzské, arabské, berberské, středomořské i saharské. Nevědomky tento fakt vystihnul první alžírský prezident Ahmed Ben Bella, když při první návštěvě sousedního Tuniska francouzsky deklamoval: „Jsme Arabové!“
Zemi od zisku nezávislosti ovládá režim založený na moci armády a zpravodajských služeb, lidmi nazývaný prostě jako „le pouvoir“ (moc). Špičky těchto institucí si vyhradily kontrolu nad strategickými rozhodnutími, každodenní správu státu ponechávají na volených civilních politicích. Mezi Alžířany je oblíbené tvrzení, že zatímco ve světě je běžné, aby státy měly své armády, v Alžírsku má armáda svůj stát. Nejvážnější ohrožení režimu přišlo na přelomu 80. a 90. let v podobě islamistické mobilizace a nabralo podobu tragické občanské války, ve které během „černé dekády“ 1992-2002 zahynulo na 150 tisíc lidí.
Krveprolití v 90. letech, jež zasáhlo téměř každou rodinu, je dodnes pro Alžířany noční můrou. Proto jejich volba v prezidentském klání byla v první řadě motivována touhou po bezpečnosti. Není tajemstvím, že sám Búteflíka pravděpodobně vůbec kandidovat nechtěl, nevedl ani žádnou kampaň, rozhodnutí padlo pod tlakem okolí. Hlasy pro něj jsou lidmi vnímány jen jako první stupeň k pokojnému předání moci mladší garnituře režimu. Zvolení nemocného autoritáře není znakem politické rezignace obyvatelstva, ale odůvodněného strachu ze zabíjení. Jak napsal britský novinář Robert Fisk: v Alžírsku je politika divadlem, avšak krev je skutečná.
Búteflíka zůstává v očích mnoha lidí politikem, který dokázal zastavit občanskou válku a otevřít pro zemi novou perspektivu. Poslední roky jeho vlády byly sice ve znamení politické a ekonomické stagnace, ale i jisté shovívavosti. Alžířané dnes běžně mohou číst zajímavý opoziční tisk a kritizovat své představitele, což jsou věci v minulosti nevídané. Lidé jsou opatrní, nestojí o dramatické změny. Volby navíc nenabízejí skutečnou změnu, i ostatní protikandidáti byli součástí režimu, tedy zmíněného systému „le pouvoir“.
V tisku i odborných debatách často zaznívá názor, že Alžírsko je opozdilcem „arabského jara“, překotných změn v arabských zemích po roce 2011. Alžířané se naopak považují za avantgardu, která své „jaro“ prožila už v 90. letech, a nemají nejmenší zájem se vydat ve stopách Egypta či Sýrie, kde lidová mobilizace a politické otřesy vedly k ještě horší diktatuře nebo ničivému ozbrojenému konfliktu.
Pozoruhodná je nynější krotkost islamistického proudu. Někdejší hegemon opozičních aktivit se zdiskreditoval během „černé dekády“ a rezignoval na dobytí moci skrze volební urny. Většina Alžířanů (99 procent z nich jsou muslimové) odmítá základní východisko klasického islamismu – islamizaci státu prostřednictvím náboženského práva. Hnutí chybějí charismatičtí vůdci i masová podpora. Dále je oslabil debakl jejich souputníků v Egyptě a dalších zemích a excesy džihádistů v Sýrii. Islamisté se proto soustředí na vzdělávací a sociální práci, tzv. islamizaci zdola, jež má znovu vybudovat základy pro nový vzestup hnutí.
Alžírská opatrnost ovšem neznamená, že by převážně mladá populace země rezignovala na změnu politického a ekonomického systému, který je oprávněně označován za směs gerontokracie a kleptokracie. Převládá však jednoznačná preference postupného, gradualistického přechodu k pluralitnější politice a ekonomickým reformám, jaký se osvědčil v blízkém Španělsku a Portugalskupo pádu tamních diktatur. Stará garda režimu, jejíž kondici symbolizuje prezident Búteflíka, nezadržitelně odchází. Alžířané doufají, že přechod moci na mladší generaci proběhne klidně a povede k rychlejšímu politickému a hospodářskému rozvoji největší africké země."

O autorovi: Mgr. Michael Brtnický je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a ve svém výzkumu se zajímá o politický vývoj a mezinárodní vztahy zemí severní Afriky a Blízkého východu a aktivity EU v jižním a východním Středomoří.