Ústav mezinárodních vztahů

Africký Havel a český Mandela

ONDŘEJ HORKÝ-HLUCHÁŇ

17.8.2013  Lidové noviny  str. 24  Orientace/Pracovna

Nelsona Mandelu a Václava Havla spojovaly nejen odhodlání a autorita v boji proti apartheidu a komunismu, ale také přehnaná důvěra v trh a smířlivost v prosazování změn po získání moci.

V posledních letech se dostávala padesátimilionová Jihoafrická republika, rozlehlá jako Francie, Německo a Británie dohromady, do našich médií především díky mistrovství světa v kopané a zločinům Radovana Krejčíře. Letos se připomínala hlavně kusými zprávami o zdravotním stavu pětadevadesátiletého Nelsona Mandely. Jeho pozvolné „odcházení“ je sice smutnou, nicméně příležitostí přiblížit si rozdíly, ale i překvapivou příbuznost v životech a odkazu bývalých opozičních vůdců a pozdějších prvních demokratických prezidentů Jihoafrické republiky a federálního Československa.

Disidenti a prezidenti rozdílné váhy

Ačkoli Václav Havel byl občas v zahraničí častován přezdívkou „český Mandela“, o osmnáct let starší Nelson Mandela mohl být těžko nazýván „africkým Havlem“ – už kvůli dřívějšímu počátku své politické kariéry. Oba se stali vůdci ilegální opozice proti apartheidu, respektive proti komunistickému režimu, a oba byli za své postoje vězněni. Mandela však ve vězení strávil dvacet sedm let, tedy pětkrát déle než Havel, a to v podstatně horších podmínkách.

Větším výzvám a odpovědnosti však čelil Mandela i po získání moci. Na rozdíl od Československa, potažmo Česka, v němž prezidenti až donedávna hráli roli spíše reprezentativní a symbolickou než výkonnou, má totiž Jihoafrická republika systém prezidentský. Zatímco Havel v obnově československé demokracie navazoval na tradici přerušenou komunistickým režimem, Mandela se stal symbolem demokracie a rovnosti, kterou jižní cíp Afriky kvůli kolonialismu a rasismu nepoznal.

Afrikánská Národní strana sice vyhlásila apartheid v roce 1948, kdy v Československu uchopili moc komunisté, ve skutečnosti však pouze pokračovala v předchozích politikách Evropanů. Proto si také Havel – na rozdíl od Mandely – nevysloužil přezdívku „otec národa“ ani se jeho tvář během jeho života neobjevila na bankovkách. Stal se spíše symbolem návratu než sjednocení, a možná hlavně proto se nedočkal Nobelovy cenu míru.

Zcela odlišnou roli hrál v životech obou politiků vztah ke komunismu. Václav Havel byl jeho jednoznačným odpůrcem. Nelson Mandela se netajil sympatiemi k socialismu a podpory Jihoafrické komunistické strany a sovětského bloku v boji proti apartheidu využíval. Ačkoli přímé členství v komunistické straně v 60. letech popíral, některé nedávno objevené dokumenty tomu nasvědčují.
Bez ohledu na vládnoucí ideologii lze z hlediska násilí páchaného režimem československou normalizaci označit proti apartheidu za mírnou: jen rok před vznikem Charty 77 v johannesburském slumu Soweto policie povraždila stovky lidí, zejména studentů a studentek. Ti se nenásilně postavili proti povinné výuce afrikánštiny, jazyka vlády, která jim upírala nejzákladnější lidská práva, důstojnost a uznání.

Zatímco československý disent se až na výjimky omezoval na nenásilnou konfrontaci s mocí, bojovníci i bojovnice proti apartheidu ji kombinovali s ozbrojeným odbojem. Africký národní kongres založil na začátku 60. let svoji vojenskou složku UmkhontoweSizwe (Kopí národa), které lze přičíst na vrub desítky obětí. Pozdější laureát Nobelovy ceny míru, který stál v jejím čele, tím však nepopíral nenásilí coby rozhodující prvek Afrického národního kongresu. Pro jihoafrickou opozici představoval Mahátma Gándhí, který v zemi prožil část svého života, značnou inspiracia Mandela se zkrátka řídil jeho radou, že tam, kde se nabízí výběr mezi zbabělostí a násilím, zvolil by násilí. Komunistický režim v Československu 70. a 80. let aktivně pronásledoval spíše jen menšinu, zatímco menšinový apartheid utlačoval většinu, avšak víru, že zrcadlový odpor proti aroganci moci nikam nevede, sdíleli oba disidenti.

Konec studené války a oslabení sovětské moci nakonec do prezidentského křesla vynesly přes odlišné postoje oba politiky. Postupný rozpad sovětského bloku otevřel dveře nejen sametové revoluci v Československu – jako v jedné z posledních zemí střední a východní Evropy –, ale i pádu apartheidu v Jihoafrické republice. V době studené války západní mocnosti totiž nevyvíjely přes ekonomické sankce na jihoafrickou vládu dostatečný nátlak, protože apartheid vnímaly jako bariéru proti komunismu. Antikomunismus samotnému rasistickému režimu dokonce sloužil jako výmluva pro ospravedlňování těch nejhorších zákonů a politických zločinů. Ostatně z teroristického seznamu byl Nelson Mandela vládou Spojený států amerických odstraněn až roku 2008 a nepřátelské postoje bývalého kolonizátora Británie nedávno připomněli kritici zesnulé Margaret Thatcherové.

Krátkozrací obhájci trhu

Nelsona Mandelu i Václava Havla spojovalo nepochopení a nezájem o ekonomiku i ochota nechávat rozhodování o hospodářské politice jiným. Mandela byl vzděláním právník – dostudoval ještě za druhé světové války – a Václav Havel nedostudoval techniku. Oba politici pocházeli z privilegovaných společenských vrstev. Snad proto také v 90. letech oba uvěřili tvrzení elit, že bohatství, které vytváří globalizace a zahraniční investice, zajistí práci a životní úroveň všem a „prokape“ i k těm znevýhodněným.

Ve skutečnosti se od získání demokracie v obou zemích nerovnosti zvýšily a ekonomická krize zhoršila životní podmínky těch nejchudších. České pravicové vlády 90. let ovšem nikdy zcela nerozpustily záchranné sociální sítě z doby socialismu a za divokou privatizaci Česko krátkodobě zaplatilo „pouze“ recesí a stalo se montovnou Evropy. I přesto lze středoevropskou ekonomickou transformaci označit za relativní úspěch oproti tristním výsledkům neoliberálních receptů v hospodářsky rozdělené Jižní Africe, kde znevýhodnění lidé bez vzdělání, práv a majetku, které jim apartheid upíral, tvoří drtivou většinu společnosti. Mandela nesl mnohem těžší úkol – politiku státu blahobytu rozšířit z privilegované desetiny potomků Evropanů na zbídačelé Afričany, ale také na Indy a další skupiny obyvatelstva. Pro představu: i přesto, že právo na vodu a elektřinu se stalo součástí nové ústavy, mnoho Jihoafričanek a Jihoafričanů k nim stále nemá přístup.

Nelson Mandela a jeho následovníci nikdy nevyužili absolutní většiny v parlamentu a silného politického mandátu k radikální proměně jihoafrické ekonomiky. Postapartheidní vláda slepě důvěřovala poradcům ze Světové banky, bezhlavě privatizovala, většinu kapitálu vlastnícího nerostné bohatství nechala uniknout na Západ a do určité míry se stala obětí globálního „závodu ke dnu“, zejména v těžebním sektoru. Jihoafrická republika „předběhla“ Brazílii a stala se zemí s nejvyššími sociálními nerovnostmi na světě. Čtvrtina obyvatel oficiálně zůstává bez práce, více než polovina dětí žije v chudobě, těžba a těžký průmysl devastují životní prostředí a zdraví obyvatel. Mandelovi je také kladeno za vinu, že s novou ústavou neprovedl pozemkovou reformu a ponechal tak vlastnictví půdy v rukou bílé menšiny podle segregačního pozemkového zákona z roku 1913. V každém případě se ve městech i na venkově dnešní „rasové linie“ prakticky neliší od těch, které narýsovaly segregační zákony apartheidu. Podobně jako bývá Havlovi vyčítána shovívavost vůči zákazu KSČ, i Mandelovi bývá vyčítáno, že ve jménu celonárodního smíření pachatelů a obětí nepostupoval důsledně s odstraněním hospodářského apartheidu.

Epidemie politické neodpovědnosti

Jak Občanské fórum a jeho nástupnické strany, tak i vítězný Africký národní kongres se propojily s byznysem a korupce se rozšířila od nejvyšších do nejnižších pater politiky. Zatímco v chudinských townships stále nenajdete pomalu jediného potomka Evropanů, v bohatých vilových čtvrtích dnes žije úzká menšina nových afrických elit, která se často díky politickým konexím a vládním rozvojovým programům dostala na výsluní i ekonomicky. Ve svém lpění na vnějších znacích úspěchu nejsou tyto nové elity odlišné od českých zbohatlíků a kmotrů. Obvinění z korupce se dotklo i okolí Nelsona Mandely.

Přestože Česko i Jižní Afrika čelí podobným problémům s korupcí, je tu jeden podstatný rozdíl. Africký národní kongres drží v parlamentu téměř dvacet let absolutní většinu a role parlamentní i vnitrostranické opozice je potlačována. Představme si například, jak by s úrovní české vnitrostranické demokracie vypadala Česká republika, kdyby po sametové revoluci přežilo Občanské fórum a jako ztělesnění nabyté svobody a antikomunismu by se zárukou voličské podpory na desetiletí dopředu v každých volbách získávalo dvě třetiny všech hlasů a vytvářelo jednobarevné vlády. Politická neodpovědnost vládnoucího Afrického národního kongresu vůči voličstvu – často bez formálního vzdělání a přístupu k informacím – je tak asi největším problémem současné Jižní Afriky. Zdá se, že v české politice nedostatečně oceňujeme křehké koaliční vlády, nedokonalou možnost střídání vládnoucích politických stran v rámci poměrného volebního systému.

Na Václava Havla se po skončení jeho politické kariéry sesypala kritika za to, že ve skutečnosti umožnil existenci „mafiánského kapitalismu“, přestože jej sám tolik kritizoval, či za životy Srbů bombardovaných letouny NATO, ačkoli se prezentoval jako obhájce lidských práv. Havlovi kritici tak paradoxně jedinému člověku přisoudili obdivuhodnou mocměnit společenské zřízenía mezinárodní politiku. Nicméně heslo Amandla!, které v zuluštině a xhoštině znamená moc a za nímž následuje odpověď „Je naše!“ – coby výraz odhodlání bojovat za vlastní práva –, slyšíme dodnes v Jižní Africe mnohem častěji než idealistické a konstatující Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí v Česku. Možná právě to nejlépe svědčí o tom, že dědictví Nelsona Mandely v jihoafrické společnosti zakořenilo hlouběji než Václava Havla u nás.

Nelson Mandela v závěru své autobiografie Dlouhá cesta za svobodou, která vyšla i v češtině, napsal: „Ve skutečnosti ještě nejsme svobodní, pouze jsme získali svobodu být svobodní.“ Apartheid padl, ale rostoucí sociální nerovnosti i loňský policejní masakr třicítky stávkujících horníků v dole Marikana, jehož výročí jsme si připomněli 16. srpna, ukazují, že cesta „duhového národa“ ke společenské spravedlnosti a dovolatelnosti práv je dlouhá. Bez plného pochopení zvrácenosti apartheidu, s níž se československá normalizace nemůže porovnávat, však těžko doceníme odvahu lidí – bez ohledu na barvu pleti – vzít budoucnost do svých rukou, politicky se proti stávající moci organizovat a nakonec se s poraženými i nenásilně smířit. Zdá se ale, že větší síla Mandelova odkazu ve světě oproti Havlovi nespočívá pouze v drastických výchozích podmínkách, ale také v inspiraci, že boj za práva nekončí ani po nástupu nových elit k moci a po uznání ze strany Západu.

O autorovi: Ing. Ondřej Horký-Hlucháň, Ph.D., vedoucí výzkumného oddělení, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů