Ústav mezinárodních vztahů

Jedním z nejčastěji citovaných amerických autorů kolem blízkovýchodní tematiky je Paul Pillar, který po dobu téměř třicet let pracoval jako vysoce postavený analytik v CIA, kde měl na starosti především Blízký východ a zejména Irák. Byl u toho, když se připravovaly obě války proti Saddámovi. Zvláště při přípravě té druhé (2003) byl znechucen tím, jak se uměle vyráběly "důkazy" a hledaly záminky pro zahájení války. Stal se jedním z odpadlíků a tzv. vzbouřenců v rámci CIA.

Zpochybňoval tvrzení, že sekulární režim tehdejší vládní strany Baas v Iráku by se pustil do spolupráce s fundamentalistickou a zcela nepředvídatelnou strukturou al-Kajdá. Stejně odmítal i tvrzení o existenci iráckého jaderného programu. A do třetice varoval, že válka může v Iráku vyprovokovat násilné vzbouřenecké hnutí.

Za všechny své pochyby a výhrady si vysloužil tvrdou kritiku přes stránky Wall Street Journal a také obvinění, že je zatvrzelým oponentem prezidenta Bushe mladšího a že pomáhá demokratům. Nakonec se ale ukázalo, že Pillar měl ve všech směrech naprostou pravdu. Přesto, nebo spíše právě proto, odešel po Bushově druhém volebním vítězství od CIA do akademické sféry. Dnes působí na Středisku bezpečnostních studií při Georgetownské univerzitě.

Nadále brojí především proti to mu, aby americké zpravodajské služby byly zatahovány do po litických her, aby byly zne užívány k výrobě účelových "důkazů" pro tahy politiků a prosazování jejich zájmů.

V loňském roce získal velkou pozornost díky knize Proč Amerika nerozumí světu: národní zkušenost a kořeny špatného chápání. Na jejích stránkách americkým politikům vytkl, že trpí řadou škodlivých předsudků. Ty jsou podle něho hluboce zakořeněné a mají dlouhodobě silné neblahé účinky v praxi. Jsou podle něho o to nebezpečnější, že se jimi řídí politika ekonomicky, a hlavně vojensky nejsilnějšího státu světa.

První předsudek má podle Pillara svůj základ v geopolitice. USA se těší mimořádně výhodné pozici díky tomu, že z obou stran je obklopují oceány, a tak jsou daleko od všech bezpečnostních hrozeb. To má tři zásadní dopady.

Předně, elity USA vše poměřují podle svých vlastních představ a přesvědčení. Svoji vlastní identitu budují na základě kontrastu s ostatními. Své představy o těchto "jiných" přitom vytvářejí podle vlastních obrazů, které ne vždy odpovídají skutečnosti, takže bývají často zkreslené.

Za druhé, americké elity mají silné sklony k manichejistickému pohledu na svět.

Ameriku považují za ztělesnění dobra, pokroku a vyspělosti. A zároveň s tím na ty státy nebo politiky, kteří se odlišují jinými názory, nahlížejí jako na nedobré, nebo dokonce jako na nepřátele a v krajním případě i jako na bezpečnostní hrozby, proti kterým je potřeba rázně zakročit. Přičemž se nevylučuje ani vojenský úder a následující okupace.

To na počátku století vedlo ke dvěma velkým válkám v islámském světě, přičemž před druhou z nich (Irák 2003) tehdejší prezident Bush svým spojencům dal jasně na vybranou: buď jste s námi, nebo s nimi.

A konečně za třetí: americké elity dlouhodobě usilují o prosazování svého vlivu kdekoli ve světě, všestranně expandují do všech možných směrů. Nejsou schopny a snad ani ochotny zamýšlet se nad tím, jak se cítí státy, které nemají tak výhodné geopolitické postavení a jsou vystaveny mnohým bezpečnostním hrozbám.

Tento nedostatek empatie pak vede k přezíravosti a ke střetům zájmů se státy, do jejichž blízkosti USA pronikají, ať už ekonomicky, politicky, nebo dokonce vojensky.

V dnešní době se to odráží především ve filozofii amerických Priorit pro 21. století, kde si USA vyhrazují právo mít své vojenské základny kdekoli ve světě, přičemž nesouhlas nebo odpor zemí, ke kterým se americké jednotky přibližují, je vydáván za akt nepřátelství, ne-li dokonce za projev rozpínavosti a agresivity.

Zvlášť výrazně se to projevuje v přístupu současných amerických elit k Rusku. Moskva v průběhu posledních 20 let vždy reaguje na doktrinální dokumenty USA a s určitým časovým zpožděním zpracovává jejich klíčové akcenty.

Obamův ministr obrany USA Ashton Carter i toto ve svém rozsáhlém článku v prestižním britském časopise Survival označil za agresivní posun v ruském doktrinálním myšlení. A dodal, že USA se vydávají cestou zdokonalování svých konvenčních zbraní, aby byly schopny účinně odstrašovat a v krajním případě i vyhrát konvenční souboj s kýmkoli, kdo by se postavil proti jejich vojenské přítomnosti v oblastech, jež americké elity považují za citlivé a strategicky významné. Jako by si dal paradoxně předsevzetí, že svým postojem vlastně dá Pillarovi za pravdu! Paul Pillar nejenže kriticky "nastavuje zrcadlo", ale varuje i do budoucna.

Obává se, že americké elity se i dál budou řídit svými předsudky, než aby vycházely z věcných analýz a varování nezávislých expertů a ze svodek skutečně nezávisle fungujících zpravodajských služeb. Proto je znepokojen rizikem, že i v dohledné budoucnosti USA podniknou řadu špatných interven -cí s více či méně neblahými důsledky.

Článek vyšel v deníku Právo.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě a dlouhodobě se zaměřuje také na otázky bezpečnosti v americké zahraniční politice.