Ústav mezinárodních vztahů

"Dosavadní dramatické zkušenosti ukazují, že zbraně mohou pomoci především tam, kde tito militantní radikálové ovládli rozlehlé území, nastolili tam svoji krutovládu, cíleně terorizují tamní obyvatelstvo, zneužívají surovinové zdroje. Tam se skutečně zbraně nasazují, ať už je to v boji proti Islámskému státu na části syrského a iráckého území, nebo při vojenské operaci vedené armádou Saúdské Arábie na území Jemenu.

Ale naší zemi zatím nic takového nehrozí, nejsme ani Sýrie, ani Irák. Co by nám mohlo hrozit, to je nějaký zákeřný teroristický útok. V minulosti se něco takového stalo v Madridu v březnu 2004, v Londýně v červenci 2005, naposledy letos v lednu v Paříži, když vystříleli redakci satirického časopisu. Při hledání odpovědi na otázku, zda něco takového hrozí i naší zemi, si musíme připomenout, kdo výše vzpomínané útoky spáchal.

Ve všech případech to byli vnuci někdejších přistěhovalců, tedy severoafrických muslimů v románských zemích a Pákistánců v Británii. Záminkou k neospravedlnitelným útokům jim byla účast Británie a Španělska na intervenci do Iráku na jaře 2003 a jeho následná okupace či beznadějná situace v ghettech na okrajích francouzských měst.

Ale u nás nic takového nemáme. Samozřejmě že to není záruka, že se nic nestane – jak se říká, čert nikdy nespí. Ale pravděpodobnost teroristických útoků v naší zemi je mnohem nižší než v případě zmiňovaných zemí nebo i sousedního Německa, které má stále větší problémy s tureckou menšinou. Co by se tedy mohlo stát záminkou k případnému teroristickému útoku na našem území? Mohla by to být účast naší armády na misích v islámském světě, doposud zejména v Iráku a v Afghánistánu. Ale tam naši vojáci neplnili úkoly okupačního charakteru. V zemi pod Hindúkušem to dokonce byla mise asistenčního charakteru, jejímž hlavním smyslem byla pomoc tamnímu obyvatelstvu a národnímu hospodářství.

Další záminkou by se mohla stát účast našich vojáků třeba na misi v Mali. Ale ta má na rozdíl od Iráku jasný mandát Rady bezpečnosti OSN a naši vojáci tam působí jako instruktoři, nikoli jako bojovníci nebo okupanti.

Co ještě by se tedy mohlo stát záminkou pro teroristický útok v naší zemi a potažmo i důvodem, abychom se chopili oné pušky a následovali chrabrého vrchního velitele?

Především si samozřejmě přeji, aby se nic takového nikdy nestalo. Ale pokud už by k něčemu takovému skutečně došlo, pak by to mohla být třeba msta za nenávistné výroky na adresu vyznavačů islámu. A těch už v naší zemi zaznělo opravdu docela dost.

Od tvrzení, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim (což je věcně velmi nesprávné – viz Venezuelan Sanchéz alias Šakal, tamilští tygři, v minulosti italské Rudé brigády, německá RAF, úderné jednotky v Mexiku a další a další), přes srovnávání nacismu s islamismem až po onu pušku na islamisty.
Výroky tohoto typu ostře kontrastují s obezřetností francouzských politiků, zejména pak někdejšího prezidenta Chiraka. Ten stál v čele skutečně prezidentského režimu, uvědomoval si svoji odpovědnost vůči těm, kteří ho zvolili, i těm, kteří mu hlas nedali, a vždy se důsledně vyhýbal ztotožňování islamismu s terorismem, neharašil zbraněmi a už před lety varoval i redakci vzpomínaného Charlie Hebdo, že ve svém dráždění hada bosou nohou zachází příliš daleko.

Možná by jeho přístup mohl být inspirací i pro naši zemi. Ovšem, je o takovou inspiraci zájem?"

Článek byl zveřejněn serverem deníku Právo dne 30.7.2015.

O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc.  je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.