Ústav mezinárodních vztahů

Dvacetiletá cesta od Jugoslávie k národním státům
Výročí začátku  rozpadu Jugoslávie není  jen vzpomínkou na zánik Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) z dubna 1963, kdy již existující stát dostal nové jméno a  novou ústavu. V té byla - snad  po vzoru ČSSR - zmíněna  fakticky  již existující, ale dosud neústavní  vedoucí role  KS Jugoslávie. Proto se tehdy o SFRJ  říkalo, že  hraničí se sedmi státy,  tvoří ji šest členských zemí, v nichž pěti jazyky hovoří čtyři národy. Ty se hlásí k třem náboženstvím, používají dvě písma a vládne jim jedna politická strana. Všechny členské země přejmenované federace byly navíc republikami, a ty dostaly přívlastek socialistické.

Západní Balkán na cestě do Evropské unie
Integrace do Evropské unie je ve své podstatě možná pro všechny evropské demokratické státy s tržním hospodářstvím, které jsou ochotny implementovat unijní právo. Všechny nástupnické státy Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), jakož i Albánie si za jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky stanovily vstup země do Evropské unie.

Deset dnů, které otřásly Jugoslávií
V době pádu komunismu byla Jugoslávie z pohledu Západu nejperspektivnějším partnerem z celého východního bloku. Honosí se nejméně represivním systémem v celém bloku, je politicky nezávislá na SSSR, má čilé politické i obchodní vztahy se Západem, je vojensky neutrální. V lednu 1989 zde byl spuštěn první východoevropský program ekonomické transformace. Evropské společenství záhy nabízí přidružení i finanční pomoc v transformaci. O deset let později je synonymem toho nejhoršího, co bývalý východní blok během transformace potkalo. Z těžkých následků, jimž uniklo pouze Slovinsko, se většina z bývalé Jugoslávie vzpamatovává posledních deset let a transformační kocovina stále ještě neodezněla.

Rozpad Jugoslávie: Kosovo na začátku i na konci
V předkládaném čísle časopisu, věnovaném rozpadu Jugoslávie, jehož krvavé děje se začaly odehrávat před dvaceti lety, nemůže pochopitelně chybět příspěvek o Kosovu. Tato jihosrbská autonomní oblast totiž byla po celou dobu trvání socialistické Jugoslávie jejím nejslabším článkem a již dlouho před rozpadem Jugoslávie, ba i v dobách největší jugoslávské harmonie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, se v ní skrytě začaly odehrávat děje, které se „normálním jevem“ na jugoslávském území staly teprve mnohem později, během rozpadových válek v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině.

Kinematografie jugoslávské války
Zatímco prostor střední Evropy bývá spojován s přívlastky jako křižovatka či most, země bývalé Jugoslávie či Dalmácie leží na kraji tzv. tavícího kotle Balkánu, ne-li rovnou „konce světa“. Jejich moderní identitu utvářela v 90. let otřesná válka, která se od té doby zrcadlí v tamních rozdělených kinematografiích. Do jisté míry lze film dokonce vnímat jako spolutvůrce identity nových státních útvarů, od válečného nacionalismu až po probouzející se reflexi směřování jejich společností.