Ústav mezinárodních vztahů

Na cestě k Soudu

Africká charta práv člověka a národů byla vytvořena a schválena na počátku 80. let. Na rozdíl od amerického či evropského systému nezavedla soudní instanci, ale pouze kvazijudiciální instituci Africkou komisi pro práva člověka a národů (African Commission on Human and Peoples‘ Rights, Komise). Jedním z úkolů Komise bylo mimo jiné prošetřování stížností států a za určitých podmínek i jednotlivců. Komise však neměla právo vydávat jakékoli rozsudky, jež by k něčemu právně zavazovaly. Mohla pouze vypracovat zprávu s návrhem řešení problému, kterou mohla zaslat dotčeným stranám a případně o stanovisku informovat OAJ.

Vytvoření konečného návrhu Protokolu o Africkém soudu pro práva člověka a národů předcházelo několik konferencí expertů a po dlouhé debatě nad jednotlivými návrhy (především ohledně přípustnosti individuálních stížností) byl nakonec v roce 1998 dokument schválen. Samotná ratifikace však probíhala velmi pomalu, do konce roku 2002 k ní došlo jen v šesti státech z patnácti požadovaných. Přelom znamenal až rok 2003, kdy díky několika urgencím Komise, ale pravděpodobně také atmosféře související s transformací OAJ v Africkou unii (AU), se počet smluvních stran konečně zvýšil na požadovaných patnáct.

V roce 2003 však AfCHPR již nebyl jedinou soudní institucí v rámci Organizace africké jednoty (respektive Africké unie). Transformací OAJ v AU byl kromě jiných institucí  vytvořen Soudní dvůr Africké unie (Court of Justice of the African Union, ACJ). Každý soud se měl věnovat jiným otázkám (AfCHPR lidským právům, ACJ hlavně sporům mezi státy AU), vše ale zkomplikovalo schválení návrhu o sloučení obou soudů do jednoho _ Afrického soudního dvora a soudu pro lidská práva (African Court of Justice and Human Rights). Zastánci tohoto kroku argumentovali především menší finanční náročností sloučené instituce, odpůrci namítali, že s nedostatkem prostředků se potýkají všechny instituce Africké unie a oba zmiňované soudy se věnují naprosto odlišným otázkám. Schválením sloučení se však AU dostala do situace, kdy se měl tvořit konkrétní dokument o sloučení soudů a zároveň měl být jeden z dotčených soudů uveden do chodu. To vedlo k zastavení přípravy ustavení AfCHPR. Zpožděný začátek práce přelomového lidskoprávního soudu znepokojil především nevládní organizace, které na něj velmi dlouho čekaly. Pod tlakem nakonec Africká unie ustoupila a Soud začal pracovat.

Problematika individuálních stížností

Od zahájení činnosti Soudu si mnozí slibovali posílení ochrany lidských práv, přespřílišný optimismus se však brzy ukázal jako lichý. Ostře sledovaný první případ 001/2008 Michelot Yogogombaye v. The Republic of Senegal týkající se požadavku zastavení senegalského procesu s bývalým čadským prezidentem Hisseinem Habré skončil stručným konstatováním, že Soudu nepřísluší v dané věci rozhodovat.  Z patnácti případů, které byly v období let 2008_2011 Soudu předloženy, bylo devět ukončeno stejným konstatováním a až na výjimky byl hlavním problémem fakt, že žaloby předkládali jednotlivci či nevládní organizace, jež nemají automatický přímý přístup k Soudu.

Zásadní otázka přístupu k Soudu byla pečlivě diskutována již od počátku. Na konci 90. let Evropa přikročila k bezprecedentnímu kroku, když umožnila občanům států, které jsou smluvními stranami Evropské úmluvy o lidských právech, přímý přístup k Evropskému soudu pro lidská práva tedy možnost žalovat stát bez nutnosti projednání případu Komisí. Návrh na přímý přístup se objevil i v prvních návrzích Protokolu o AfCHPR. Vzhledem k nesouhlasu států však hrozilo, že by dokument nebyl schválen vůbec, a proto byl automatický přímý přístup nakonec vypuštěn. Jednotlivcům a nevládním organizacím zbyly dvě možnosti: buď svou stížnost přednést prostřednictvím Komise, africké mezivládní organizace či domovského státu, které mají k Soudu přímý přístup, nebo se snažit donutit žalovanou stranu, aby ve speciálním prohlášení (podle článku 34(6)) uvedla, že umožňuje jednotlivcům a nevládním organizacím ji žalovat. Do března 2011 tak učinilo pouze 5 států z 26 (Burkina Faso, Mali, Malawi, Tanzanie a Ghana) a ani Komise není v případě přednášení případů Soudu příliš aktivní. Za dobu fungování se na Soud obrátila jen se stížností na postup Libye při násilném potlačování demonstrací proti režimu. Než však mohl být případ rozhodnut, byl režim svržen.

S problematikou individuálních stížností souvisejí dvě zásadní otázky. Má se Soud vůbec zabývat individuálními stížnostmi, u nichž je hned patrné, že ji žalovaný stát nedovolí jednotlivci přednést? Mají státy možnost nebo mají za povinnost umožnit individuální stížnosti? Poté, co projednání prvního případu trvalo přibližně rok, bylo nutné rozhodnout, jak s podobnými stížnostmi v budoucnu zacházet. Proto se soudci rozhodli vydávat v dalších případech pouze tzv. rozhodnutí, které je přijato v rámci zjednodušené procedury bez nutnosti zapojení žalovaných států. Případ je ale zapsán na seznam probíhajících případů.

Ke kritikům tohoto postupu patří jeden ze soudců AfCHPR Fatsah Ouguergouz. Přestože už ve svém vlastním stanovisku k případu 001/2008 doporučuje zjednodušení procedury, současná úprava neodpovídá zcela jeho představám. Soudce ve svých stanoviscích především zmiňuje tzv. princip forum prorogatum, známý z činnosti Mezinárodního soudního dvora. Podle tohoto principu se počítá s možností, že žalovaný stát bude dodatečně s individuálními stížnostmi souhlasit, aby umožnil průchod spravedlnosti. Ougergouz proto navrhuje, aby při každém přijetí stížnosti Soud nejprve rozhodl, zda je stížnost „na první pohled“ přijatelná, a pokud není (pokud je Soudu známo, že daný stát neumožňuje individuální stížnosti), měl by ji ihned odmítnout jednoduchým dopisem a nezařazovat ji na seznam probíhajících případů. S ohledem na princip forum prorogatum soudce doporučuje o stížnosti informovat žalovaný stát a umožnit mu přijmout jurisdikci Soudu. Polovičaté řešení zapsat na seznam případů, ale neinformovat státy o podání stížnosti Ouguergouz ve svých pozdějších stanoviscích ostře kritizuje, jelikož kvůli neinformování států není možné případně princip forum prorogatum uplatnit. Ve vlastním stanovisku k případu 012/2011 pak Ouguergouz neinformování nazývá dokonce porušením principu rovnosti stran. V tomto názoru ale zůstává osamocen.
Problému samotné možnosti předkládání individuálních stížností se týkají dosud nerozhodnuté případy 001/2011 a 014/2011, z nichž v prvním z nich Femi Falana v. The African Union proběhlo v dubnu 2012 veřejné slyšení. Šlo o vůbec první veřejné slyšení, jež Soud nařídil, a to i přes diskutabilnost možnosti podat žalobu proti Africké unii, která není signatářem smlouvy a podle stanovisek obhajoby nemůže být zástupcem suverénního státu.

Sporné ustanovení 34(6) zní: „Kdykoli během ratifikace tohoto Protokolu nebo kdykoli poté má/může stát učinit deklaraci, kterou akceptuje jurisdikci Soudu, aby mohl přijímat případy podle článku 5(3) tohoto Protokolu. Soud nepřijme žádnou stížnost podle článku 5(3) proti státu, který takovou deklaraci neučinil.“ Problém je ve výkladu slova shall (má/může) v angličtině v podobných mezinárodních úmluvách běžně užívaném. Podle některých je sporné, zda v tomto článku má význam příkazu nebo spíše ukazuje možnost. Femi Falana se ve své stížnosti kloní k významu povinnosti a dodává, že se snažil svůj stát donutit ke schválení deklarace podle článku 34(6), nicméně Nigérie něco takového odmítla. Bez ohledu na závaznost formulace stěžovatel dodává, že podle jeho názoru daný článek odporuje několika článkům Africké charty pro práva člověka a národů (například principu nediskriminace, právu na přednesení stížnosti před soudem nebo právu na participaci na správě věcí veřejných). Stížnost se rozhodl přednést proti Africké unii, jelikož jde o reprezentanta všech afrických států a rovněž o instituci, jež Protokol vytvořila. Veřejné slyšení proběhlo v březnu roku 2012. Verdikt Soudu, který může být v mnohém přelomový nebo naopak nezměnit na situaci vůbec nic, má být oznámen během léta 2012.

Problém s vynutitelností rozhodnutí

Samotný vznik Afrického soudu pro práva člověka a národů bezesporu znamená posun v ochraně lidských práv v Africké unii. První rozsudek však nenaplnil očekávání veřejnosti. Absence rozsudku ve věci samé mohla mnohé utvrdit v tom, že instituce, která by opravdu bránila lidská práva, hned tak v Africe nevznikne. Zásadním problémem je přístup jednotlivců a nevládních organizací k Soudu. Nutnost zvláštní deklarace povolující vznášet individuální stížnosti se stala bezesporu největší překážkou při domáhání se spravedlnosti v lidskoprávních záležitostech. Není to ani tak chyba Soudu jako spíš výsledek přirozené neochoty členských států podpořit institucionální ochranu lidských práv nejen slovy, ale i činy (právě přijetím deklarace umožňující stížnosti jednotlivců).

Je otázkou zda případ Femi Falana v. The African Union na tom něco změní. AfCHPR totiž zatím nemá dostatečnou autoritu na to, aby změnil tak sporné ustanovení, jako je bod 34(6) Protokolu o AfCHPR, a pokud by se k tomu i proti vůli států rozhodl, může se stát, že státy nebudou jeho další rozsudky brát vůbec v potaz. Taková kontroverze by Soudu spíše uškodila, než pomohla. I v méně kontroverzních záležitostech však bude pravděpodobně hlavním problémem vynutitelnost rozhodnutí. Vlády afrických států nejsou zatím k jejich přijetí dostatečně motivovány ani silou Africké unie, ani veřejným míněním. Jen budoucí případy (vznesené například proti Tanzanii, jež povolila stížnosti i jednotlivcům) mohou odpovědět na zásadní pochybnosti o užitečnosti Soudu a ochraně lidských práv v Africe vůbec.

O autorce:

Lucie Hanzlíčková je studentkou VŠE oboru mezinárodní studia-diplomacie, zajímá se o problematiku lidských práv, veřejné diplomacie a multilaterální diplomacie.
Xhanl33@vse.cz