Ústav mezinárodních vztahů

Istanbul - Modrá mešita. Licence: CC0 Public Domain

Turecký publicista Mustafa Akyol velice trefně nazval ve svém článku pro al-Monitor tyto snahy jako „de-Gülenifikaci“. Vypůjčil si přitom známý termín z doby americké invaze do Iráku v roce 2003, kdy byl přijat zákon o „de-Baasifikaci“, a sice o vyšachování lidí spojených se Saddámovým režimem ze státních struktur. 

V případě Turecka si nelze dělat iluze, že by v osivech čistek skončili pouze lidé napojení či sympatizující s hnutím Fethullaha Gülena. Předchozí chování režimu prezidenta Erdoğana, který poslední roky do politického systému vkládal čím dál tím více autoritativních prvků, a jehož nechuť k politickému i názorovému disentu rostla, nám k tomu může být předzvěstí.

AKP a Gülenisté: Bývalí spojenci, současní nepřátelé

Gülenisté, kteří byli vládou velice rychle obviněni ze zosnování puče, jsou starším islamistickým hnutím. Ještě do konce roku 2013 byli paradoxně blízkým spojencem Erdoğana a jeho AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje). Společnými silami se jich v letech 2002 až 2007 podařilo omezit vliv předchozích sekulárních nacionalistických proudů na politiku, ať už v armádě, soudní moci, státní byrokracii a nakonec i v byznysu. Příkladem toho jsou zinscenované monstrprocesy s armádní a dalšími představiteli Ergenekon a Balyoz. 

Gülenisté na rozdíl od pro-islamistické politické tradice, ze které vychází AKP, vždy volili spíše nekonfrontační přístup a pozvolnou, ale soustředěnou infiltraci tureckých státních struktur, v čemž byli velice úspěšní. Nakonec částečně i tohoto důvodu byli pro AKP klíčovým spojencem, protože AKP neměla v těchto strukturách dostatek věrných kádrů.

Po rozložení předchozího nacionalistického sekulárního establishmentu však AKP a Gülenisté ztratili společného „nepřítele“ a jejich vztahy se začaly postupně zhoršovat. Na konci roku 2013 pro-Gülenistické struktury v policii a soudní moci zahájily ofenzívu a pokusily se sestřelit vládu AKP sérií korupčních skandálů, které se dotýkaly nejen členů kabinetu, ale i Erdoğana a jeho příbuzných. 

Od té doby jsou Gülenisté nálepkováni jako „Teroristická organizace paralelní stát“ či „Fethulláhovská teroristická organizace“. Již tehdy začaly celkem pochopitelně postupné čistky státních struktur, vzdělávání i bezpečnostních složek od Gülenistů, kteří se stali protivníkem AKP a potenciální hrozbou pro její pozici. Pokus o puč, během kterého zřejmě skutečně tvořili páteř organizátorů lidé spojení či sympatizující s Gülenem, byl vítanou záminkou jak státní struktury (a nakonec i ekonomický sektor) v Turecku rozhodným způsobem „de-Gülenifikovat“.

Příslib stabilizace?

Potlačený pokus o puč můžeme těžko vykládat jako příslib stabilizace Turecka. Perioda nestability, kterou Turecko zažívá, není jenom důsledkem autoritativních tendencí režimu prezidenta Erdoğana a zvyšující se polarizace společnosti mezi jeho stoupenci z konzervativnějších kruhů a sekulárními nacionalisty či levicí. Ankara rovněž čelí bezpečnostním výzvám: povstání Kurdské strany pracujících (PKK) na jihovýchodě země, úspěchu odnože PKK v Sýrii, zhoršenou bezpečnostní situací v regionu v souvislosti s válkami v Sýrii a Iráku a v širším smyslu i zhoršeným vztahům mezi regionálními hráči (byť se poslední měsíce objevují snahy „rozmrazit“ vztahy s Izraelem, Ruskem a předzvěst oteplení vztahů lze čekat i s Egyptem).

Tyto trendy budou minimálně v dohledné době pokračovat. Erdoğan bude zřejmě ještě více usilovat o legální ukotvení prezidentského režimu v Turecku pod jeho vedením. Zatím nic nepoukazuje na to, že by se vláda obrátila od autoritativních tendencí. Polarizace společnosti bude tedy pokračovat. Rozsáhlý boj s Gülenisty si navíc jistě vyžádá svoji daň na efektivním fungování státních struktur, bezpečnostních složek, vzdělávací systému a i na ekonomické stabilitě.

O autorovi:

Tomáš Kaválek je doktorandem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Působí také jako analytik pro Blízký východ a severní Afriku v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO).