Ústav mezinárodních vztahů

V říjnu se bude volit prezident(ka), guvernérky a guvernéři jednotlivých federálních států a v neposlední řadě i členové obou komor Federálního kongresu a legislativních shromáždění států. Vzhledem k tomu, že brazilský politický systém je charakteristický utvářením mezistranických koalic (jde se o tzv. koaliční prezidencialismus), je nutné brát v potaz nejen volby prezidentské, které patrně nepřinesou žádné překvapení, ale také rozložení sil v obou komorách Kongresu a úspěch stran v jednotlivých státech.

Je velmi pravděpodobné, že prezidenta Dilma Rousseffová bude zvolena na druhé funkční období. V červenci minulého roku, kdy se Brazílie vzpamatovávala z překvapivé vlny masivních protestů, které na některých místech doprovázely i násilnosti, se popularita prezidentky a její vlády ocitly na historickém minimu. Nutno dodat, že pokles důvěry postihl celou politickou třídu bez výjimky a protestní hnutí tak lze interpretovat jako výrazný signál nespokojenosti pro celý politický a stranický establishment. V závěru roku byla vláda opět hodnocena převážně pozitivně a sama prezidentka se ve všech simulacích nadcházejících voleb umisťuje s dvouciferným procentním náskokem před svými pravděpodobnými rivaly a je tak jednoznačnou favoritkou voleb. To ostatně není nijak překvapivé: pro výčet případů, kdy prezidenti v Latinské Americe nedokázali obhájit svůj mandát pro bezprostředně následující volební období, pokud jim to ústava umožňuje, by nám stačily prsty jedné ruky. Otázkou však je, zda bude vládnutí prezidentky Rousseffová v druhém funkčním období jiné než dosud.

Dilma Rousseffová s velkou pravděpodobností obhájí prezidentský mandát. Na fotce je se svým předchůdcem Luisem Ináciem Lula da Silvou. Kritiku, že je pouze jeho loutkou, se jí podle Jana Němce podařilo vyvrátit. Občasné prosazování vlastních názorů silou namísto vyjednávání, jí dokonce vyneslo mediální označení „císařovna Dilma I.“. (foto: Wikimedia Commons)

Dilma I. Nemastná neslaná?

V souvislosti s hodnocením dosavadního působení prezidentky lze zaznamenat jen málo nadšených ohlasů. Část kritiky z volební kampaně roku 2010, tedy především to, že je pouhou loutkou dosluhujícího prezidenta Luly da Silva, se jí podařilo během let u vlády vyvrátit. Občasné prosazování vlastních názorů silou namísto vyjednávání, které bylo charakteristické pro jejího předchůdce, jí zase vyneslo mediální označení „císařovna Dilma I.“. Nejproblematičtějším rysem se však pro nadcházející volby může stát fakt, že se prezidentce nepodařilo zbavit image politicky „nemastné neslané“ osoby. Skutečně bychom jen těžko nalezli nějaké silné politické téma, které by prezidentka ve veřejné debatě nastolovala, neřkuli ucelenou vizi, kterou by čitelně prosazovala. Vždy se prezentovala především jako garant kontinuity vládního působení svého předchůdce Luly. Přitom takových témat se nabízela celá řada, ať už by šlo o postavení žen ve společnosti nebo o vyrovnávání se s minulostí vojenského režimu, který v zemi vládl do poloviny 80. let. Otevření těchto témat se při nástupu ženy, která byla vězněna vojenskou diktaturou, do prezidentského úřadu, očekávalo.

Oficiální motto vlády „Bohatá země je země bez chudoby“ vzruší snad jen vládní marketéry. Vláda pod prezidentčiným vedením se nezasazovala o nějaký výrazný společenský apel a spíše kultivovala obraz sebe sama jako dobrého správce, zkušeného manažera věcí veřejných, de facto technokrata. Nic, co by na rozdíl od výše uvedených témat, stimulovalo politickou diskusi, čeřilo emoce a – nevyhnutelně – společnost rozdělovalo. Taková strategie může být problém v okamžiku, kdy ne všechny spravované záležitosti vycházejí: i česká média plní zprávy o technických problémech a zpožděních při přípravě světového šampionátu, hospodářský růst připomíná spíše vrávorání opilce, zemi se nepodařilo výrazněji zatraktivnit pro zahraniční investory a nastupující generace ekonomicky, společensky i politicky posílené střední třídy klade stále více požadavků na efektivitu státu a kvalitu veřejných služeb.

Ostatně i zmiňovaná vlna masivních protestů začala odporem obyvatel nejdůležitější brazilské metropole São Paula proti zdražování veřejné dopravy. Následně se mezi požadavky protestujících včlenila celá řada dalších problémů, jako např. podfinancované veřejné školství a zdravotnictví, což po 10 letech vládnutí levice vytváří prostor pro kritiku prezidentky zleva. To vše v kontextu zvýšených veřejných nákladů na investice do uspořádání fotbalového šampionátů a olympijských her dva roky poté. To, že protestující odmítali, aby se na jejich aktivity napojily politické strany, včetně těch levicových, jen zvýraznilo odcizení mezi politickou třídou a důležitou částí společnosti.

Nutno dodat, že prezidentka Rousseffová si v době protestů počínala nanejvýš obezřetně, když jejich organizátory fakticky ocenila s tím, že ukazují sílu brazilské demokracie. V té době se pokusila využít rozjitřené nálady veřejnosti a překvapení většiny politiků a navrhla vypsání plebiscitu, ve kterém by voliči rozhodli, zda chtějí svolání ústavodárného shromáždění. Otevřela by se tím cesta k tzv. politické reformě, jíž měl ve svém programu i prezident Lula. Její různé podoby se v Kongresu debatují již od poloviny 90. let minulého století. Hned následující den však prezidentka od tohoto návrhu sama ustoupila, když konstatovala, že bude vhodnější přistoupit k dílčím úpravám nastavení politického systému, o nichž by voliči rozhodovali v referendech. Proti svolání ústavodárného shromáždění se totiž postavila většina politické a právní elity, včetně politiků vládních stran. Znovu se ukázalo, že brazilský politický systém svým nastavením nedovoluje radikální reformy.

Prezidentka v koaličním labyrintu

Jak jsem již uvedl výše, systém vládnutí v Brazílii bývá označován za „koaliční prezidencialismus“. Z důvodu značné fragmentace stranického spektra – v Kongresu je běžně zastoupeno více než 20 stran, přičemž nejsilnější z nich obvykle neobsadí ani čtvrtinu křesel v Poslanecké sněmovně – musí vláda, chce-li prosadit legislativu odpovídající vlastnímu programu, vytvářet mnohačetné koalice. Vzhledem k tomu, že mezi komorami Federálního kongresu panuje v legislativním procesu rovný vztah, musí si vláda navíc zajišťovat většinu v obou z nich.

Na počátku roku 2011 Dilma Rousseffová zahajovala své vládnutí s podporou více než 10 stran, z nichž většina byla také zastoupena přímo ve vládě. Šlo o nadměrnou koalici, tedy koalici, která obsahuje více stran, než je nutné pro získání většiny v Poslanecké sněmovně nebo Senátu, protože většiny v těchto komorách se liší. Vládní koalici tvořil programově nesourodý konglomerát, jehož jádrem bylo několik programově orientovaných levicových stran (Lulova a Rousseffové Dělnicka strana – PT, dále komunisté, „labouristé“ a socialisté), k nimž se připojily pragmatické strany politického středu a dokonce i několik oportunistických stran pravice.

Konflikty s koaličními partnery na sebe nenechaly dlouho čekat, často k nim docházelo v souvislosti s neochotou prezidentky tolerovat podezření z korupce u některých ministrů. Strany, jejichž ministerské nominanty prezidentka odvolala, koalici buď opouštěly, nebo si za své setrvání ve vládním bloku vynucovaly programové ústupky. Do střetu s politickými stranami se prezidentka dostala také např. při projednávání nového lesního zákona, kdy poslanci napříč politickým spektrem šéfce vlády navzdory odsouhlasily pozměňovací návrhy, které zmírňovaly ochranu lesního bohatství. Prezidentka nakonec využila svého práva veta a tyto poslanecké úpravy zamítla. Případ nicméně odhalil, že ani udržování početných koalic nemusí vždy znamenat bezproblémové prosazování zákonů a že prezidentka musí čelit nejen vnitrokoaliční, ale i vnitrostranické opozici.

I proto bude velmi důležité, jak dopadnou volby do obou komor Kongresu. Pokud budou strany programově blízké prezidentce schopny vytvořit většinu, je možné, že druhé funkční období Dilmy Rousseffové přinese tolik debatovanou a veřejností očekávanou politickou reformu. Mezi hlavní opatření, o nichž se mluví, patří např. změna volebních pravidel (mimo jiné se diskutuje zavedení vázaných kandidátek na úkor dnešního volných listin, od nichž si jejich podporovatelé slibují posílení politických stran jako kolektivních aktérů a větší soudržnost stranických frakcí v Kongresu) či zakomponování nových způsobů participace veřejnosti na politickém procesu.

Nová Brazílie, staré problémy

Ať už fotbalová utkání i volby dopadnou jakkoliv, jedno je jisté. Brazílie se za posledních 20 let proměnila k nepoznání. Právě letos uplynou dvě dekády od spuštění měnové reformy, která dokázala zkrotit hyperinflaci, jež brazilskou ekonomiku a střední třídu i chudé vrstvy decimovala po téměř deset let. Následující neoliberální reformy prezidenta F. H. Cardosa, které v regionu patřily k těm umírněnějším a sociálně relativně citlivým, sice nepřinesly stabilní ekonomický růst a dokonce vedly k nárůstu již tak značné příjmové nerovnosti, ale položily základ dnešnímu hospodářskému i sociálnímu modelu.

Levicové vlády prezidentů Luly a Rousseffové v mnoha směrech z Cardosových opatření vycházejí, ovšem snaží se o redefinici úlohy státu a celého veřejného sektoru a od samého počátku se zaměřovaly na vymýcení chudoby. Ekonomický růst doprovázený sociálním začleňováním byl rovněž růstem ze sociálního začleňování. Posílení systému sociálních dávek přispěl k větší soukromé spotřebě početných vrstev sociálně vyloučených obyvatel, která dále stimulovala ekonomický růst, zaměstnanost a další bohatnutí sílících středních vrstev. Je ale otázkou, zda se tento model již nevyčerpal (ukazatele o relativně nízkém hospodářském růstu by tomu nasvědčovaly) a zda nezpochybnitelná socioekonomická mobilita skutečně vedla k vytvoření středních vrstev, které bývají oporou umírněných vlád v demokratických společnostech. Riziko, že „nová střední třída“ je spíše jen dočasným zhmotněním „nového konzumerismu“, je příliš velké.

Ostatně nebylo by to v brazilských dějinách poprvé, kdy slibný cyklus hospodářského růstu následoval hluboký ekonomický propad či únavná stagnace. Ty měly nezřídka za následek i krizi sociální a především politickou. Úkolem nové vlády bude nalézt cestu ze současné deziluze značné části společnosti, pro níž je zajištění materiálních potřeb již samozřejmostí a od státu a politických elit očekává více. Zda k překonání „blbé nálady“ po brazilskou přispějí říjnové volby, nebo alespoň fotbalové mistrovství, ukáží nadcházející měsíce.

O autorovi:

Jan Němec, autor je odborným asistentem na katedře politologie Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze.

Použitá literatura:

Dvořáková, Vladimíra, Buben, Radek, Němec, Jan (2012). ¡Que el pueblo mande! Levicové vlády, populismus a změny režimu v Latinské Americe. Praha: Sociologická nakladatelství.
Němec, Jan a kol. (2010). Komparace politických systémů. Politické systémy Latinské Ameriky. Praha: Oeconomica.
Němec, Jan (2011). Brazilské volby 2010: konsolidace dvoublokového multipartismu? Politologická revue, roč. 17, č. 1, str. 101–118.
Němec, Jan (2013). Koaliční vládnutí v prezidentských systémech: případ Brazílie. Acta Politologica, roč. 5, č. 1, str. 1–17. Elektronická verze dostupná z http://acpo.vedeckecasopisy.cz/publicFiles/00373.pdf
Pochman, Marcio (2012). Nova clase média? O trabalho na base da pirâmide social brasileira. São Paula: Boitempo.
Santos, Fabiano (2013). Do protesto ao plebiscito: Uma avaliação crítica da atual conjuntura brasileira. Novos Estudos CEBRAP, 96, str. 15–25.