Inter arma silent Musae, anebo hudba, která lže?

Je-li pravda, že válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky,  pak není  pravdivé tvrzení, že mezi zbraněmi múzy mlčí. Zlé slovo, jed nebo dýka jsou zbraněmi, jež  na jevišti veškerenstva věcí, stejně jako na jevišti divadelním, jsou hybateli dění. Zbraněmi, kterým vládne Melpomené, múza zpěvu a tragédie, s tragickou maskou, kyjem a věncem z révového listí. Ta inspiruje hudebníky, tanečníky a dramatiky častěji, než si uvědomujeme. Dionýská hudba plodí děs a hrůzu, říká Friedrich Nietzsche, snad právě proto, že je otřásající mocí tónu, jednotným  proudem mélu a... jedinečným světem harmonie. A v jednom ze svých prvních filosofických pojednání,  nazvaném Zrození tragédie z ducha hudby, cituje z Schoppenhauerova Světa jako vůle a představy, že ...proti všemu fyzickému tohoto světa hudba jest živlem metafysickým a  ...tragické poznání musí být léčeno a zaštítěno uměním.

Umění má nejen pomáhat člověku snášet jeho osud, ale také, přejímá Nietzsche od Richarda Wagnera, pro hudbu  neplatí kategorie krásy tak jako pro umění výtvarná. Ani, jak se dnes domníváme, hudba nemá vzbuzovat libost z krásných forem. Snad proto usedá přecitlivělý bavorský král Ludvík II. do Venušiny jeskyně v areálu svého zámku Linderhofu a  naslouchaje zpěvům z Tanhäusera utíká se ke své abstrakci uprostřed válek 19. století, ať již se odehrávaly na polích válečných, nebo v diplomatických kuloárech. Tragédie je mu nejvyšším uměním, je rámcem  dramatického děje a zdrojem imaginace dramatické osobnosti.

Nietzsche se vracel do antiky, ve které hledal apollónský princip, jenž zkrášluje, vede k harmonii, ale také princip dionýsovský, nutící ke vzdoru a titanismu. Jde mu o hledání lidské identity v posloupnosti  představa_cit_úsilí_čin, o příznačnost osobního motivu (překládá Otokar Fischer) nejen při vzniku díla, ale i při ztotožňování se jím lidským jedincem nebo nějakou pospolitostí.

Podobně chápali hudbu skladatelé symfonií a oper, stejně jako lidových písní, kteří se dokonce obávali, že existuje hudba, která lže. S tímto poznáním umějí zacházet filmoví režiséři, kteří používají hudby nejen jako hudby scénické, ale pro které je hudba podstatným  strukturálním  prvkem jejich tvorby. Jan Němec, Miloš Forman a za mnohé  František Vláčil  dosáhli v tomto ohledu téměř dokonalosti a úžas profesionálního publika při promítání digitálně rekonstruované Markéty Lazarové na letošním Karlovarském filmovém festivalu je jen důkazem, že drama nebo tragédie, byť rytmizované obrazem, se  rodí z ducha hudby.

Na téma umění a revoluce, respektive hudba a revoluce, bychom mohli snést tisíce dat o těch,  kteří se nejen nechávali inspirovat tragickými tématy, ale dokázali také svými díly  v letech válečných excitovat lid stejně jako davy, bez ohledu na to, zda jejich díla vznikala spontánně nebo na příkaz nějakého vladaře. Šostakovičova symfonie č.7 (Leningradská)  vznikla v roce 1941 a její uvedení v obleženém Leningradu, stejně jako její prezentace ve Spojených státech Arturem Toscaninim, se staly propagandisticky řízenou manifestací.

V té době bylo bráněno v německém Protektorátu vzpomínat na Ktož sú boží bojovníci…, ale lidová píseň Nemelem, nemelem... jako by mladým lidem  v totaleinsatzu  rytmizovala politický slogan nespolupráce a neposlušnosti. Později, v letech agitace ve prospěch budování socialismu a znárodňování, slova nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn,  byla nenápadnými, malými, ale všudypřítomnými politickými agitátory považována téměř za zločin. Také oni podléhali dojmu, že v sobě skrývají potenciál politického programu. Podobně jako v roce 1968 tři slova Běž domů Ivane! stačila k vyjádření politického postoje, a to se trestalo třeba ztrátou zaměstnaní.

Dodnes zní bojovně, i na fotbalových stadionech,  Allons enfant de la patrie, le jour gloire est arrivé!, revoluční písně z roku 1792. Je státní hymnou Francie, přeloženou už v roce 1900 do ruštiny jako Rabočij Marsejéz. Tato hymna ruské revoluce 1905, stejně jako  roku 1917, byla teprve po bolševické kontrarevoluci změněna na přímý příkaz Lenina v Internacionálu.  Konečně za Stalina, kdy je světová revoluce transformována do budování socialismu v jedné zemi, se mění na Sojuz něrušimij, respublik svobodnych...

Státní hymny jsou zvláštním druhem hudby a politické poesie. Nevítají jen nadcházející, ale stále ještě nepřítomné dny slávy, ale volají i po formování batalionů a sentimentálně pějí o domovu a vlasti, ať už jí je nevětraný pelech nebo Evropská unie. Hol van honom, hola hazám? si zpívali, asi nepříliš nadšeně, maďarsky mluvící občané ČSR v letech 1920_1938, a měli touto písní vyjádřit sounáležitost se svou novou vlastí. (Nebylo to nic jiného než do maďarštiny přeložené Kde domov můj?)

Sílu hudebního prožitku a jeho významu pro politiku ilustruje fakt, že Ódu na radost nezpívá jen Evropská unie, ale milovali ji i různí diktátoři, nebo že Haydnův Kaiserquartett posloužil jak monarchii k Gott erhalte, Gott beschütze unsern Kaiser, unser Land!…,  tak Velkoněmecké, Třetí a Věčné říši, k  jejímu Deutschland, Deutschland űber alles, űber alles in der Welt!

V tomto čísle Mezinárodní politiky proto přinášíme zamyšlení Jaroslava Šťastného na téma Hudba, moc, svoboda, o vztahu hudby a politiky v letech studené války, který je zde  připomínán mj. komickou operou Johna Adamse  Nixon v Číně a jiným dílem téhož autora _ Smrt Klinghoffera. Podobně zde můžeme číst o poválečných operách Mladá garda nebo Příběh opravdového člověka ve stati Opera v objetí politiky. Jiným příspěvkem tohoto čísla je rozhovor s hudebním publicistou Pavlem Klusákem o významu strachu komunistů z rokenrolu. Rock against communism je už dnes hudba sice trochu omšelá a zdiskreditovaná neonacisty, ale přece jen je stále připomínaná jako hra na protest celé jedné generace. Bohužel generace, která už nehraje, ani nezpívá, ale jen poslouchá, a která se sama degradovala na pohybující se figurky na pomateném orloji naší doby.





Nahoru