Ústav mezinárodních vztahů

Otázkou je, zda a jaký bude mít alžírský postoj k Islámskému státu vliv na sociální a politický vývoj v regionu Maghrebu, zejména pak v případě, že boj proti ISIS bude úspěšný a do severní Afriky se vrátí stovky až tisíce lidí, kteří se ocitli ve slepé uličce.

Samostatné Alžírsko zažilo výbuch násilí spojeného s politickým islámem už během občanské války v 80. - 90. letech. Nejhorší guerilla se rozhořela poté, co moc převzala armáda a zrušila druhé kolo parlamentních voleb v lednu 1992 – právě, když bylo nasnadě vítězství islámské fundamentalistické strany Islámská fronta spásy (Front Islamique du Salut, FIS).

Prezident Chadli Bendjedid odstoupil z úřadu a jeho pravomoci převzal Mohammed Boudiaf. Členové FIS protestovali – nejen kvůli jejich zjevnému vítězství ve volbách, ale šlo především o povahu těchto voleb, které byly považovány za první svobodné a demokratické. FIS bojovala proti přerušení demokratického procesu, jehož nástup byl proklamován po nepokojích na konci 80. let a v reakci na něj byla právě FIS založena.

Nová prozatímní vláda s velkým počtem armádních příslušníků sice měla podporu sousedních muslimských států (které se samy bály vnitřní fundamentalistické opozice), ale tři největší alžírské strany požadovaly její rezignaci. Atmosféra byla napjatá a brzy došlo k prvním násilným protestům, na něž provizorní vláda reagovala vyhlášením výjimečného stavu, zákazem FIS a pozatýkáním jejího vedení.

Vyhnanství na Sahaře zrodilo mladé radikály

Alžírská politická scéna se začala překlánět k armádní diktatuře, schovávající se za provizorní vládu. Režim se zaměřil především na FIS, povedlo se mu ji decentralizovat a následně rozložit, mnoho jejích členů a sympatizantů skončilo bez řádného procesu ve vězení na Sahaře. A právě na začátku roku 1992, kdy byla politická opozice potlačena, se zrodila skupina Ozbrojené islámské hnutí (Mouvement Islamique Armé, MIA).

Nicméně ve srovnání s armádou byla tato guerilla relativně slabá a špatně organizovaná. Od MIA se dále oddělila frakce mladých radikálů s názvem Ozbrojená islámská skupina (Groupements Islamiques Armés, GIA), která byla ve svých cílech ještě radikálnější a zároveň mnohem méně selektivní: útočili na kohokoli, kdo měl něco společného se státní administrativou a vládnoucími složkami včetně úředníků či novinářů.

GIA se brzy rozrostla a obě skupiny se nevyhnuly střetům. Ovšem GIA byla první, kdo začal zabíjet i cizince – tedy ty, jejichž vláda třeba i jen nepřímo projevila podporu alžírskému režimu nebo s ním prostě nezastavila obchodní a diplomatické styky. Mezi hlavní akce GIA v polovině 90. let patřil únos francouzského letadla nebo útok na francouzskou ambasádu. Těmito útoky GIA prohlubovala nedůvěru vlády k občanské společnosti a způsobila tak vlnu represí, což naopak podnítilo nevoli alžírské společnosti.

GIA se ale pod vedením Djamela Zitouniho a Antara Zouabriho definovala stále více jako džihádistická organizace a její vůdci se prohlásili za mudžahedíny. V tomto okamžiku se novými cíli stali všichni „odpadlíci od víry“, včetně spojenců GIA, kteří kritizovali její postupy; a tito „odpadlíci“ byli popravováni stínáním hlavy – jednalo se tedy o myšlenky a metody velmi podobné těm, které v současné době praktikuje ISIS.

Vzrůst násilí a neschopnost formulace jednotných politických požadavků guerilly však způsobily zmatek a podrývaly snahu FIS a demokratických organizací. Nakonec se FIS rozhodla s guerillou o moc bojovat a v roce 1994 vytvořila svou vlastní oficiální ozbrojenou složku: Islámskou armádu spásy (Armée Islamique du Salut, AIS).

Během druhé poloviny 90. let se objevily pokusy o dialog mezi režimem a FIS, ale všechny selhaly kvůli vzájemné nedůvěře. Až v roce 1999 se to povedlo nově zvolenému (ačkoliv ne v řádných a demokratických volbách) prezidentovi Abdelalziz Bouteflikovi. FIS deklarovala zájem na příměří už dva roky předtím a nyní konečně vstoupilo v platnost. Kritici však upozorňovali na to, že v dohodě mezi prezidentem a FIS chybí zrušení výjimečného stavu (který byl na začátku dalšího roku opět prodloužen), znovu uzákonění islámské strany a další aspekty; přesto Bouteflika slavil úspěch: prosadil referendum o všeobecné amnestii a tak i přes zmanipulované prezidentské volby opět získal jakousi legitimitu.

Všeobecná amnestie přesvědčila některé skupiny guerilly k investici do zisku politického kreditu legální cestou, naopak Salafistická skupina pro kázání a boj (Groupe salafiste pour la prédication et le combat, GSPC) Hassana Hattaba se rozhodla v guerille pokračovat a spojit se s těmi, kteří se nenechali ovlivnit amnestií nebo nesouhlasili se současným vedením GIA. Nová vlna násilí byla spojena především s patovou situací týkající se znovu uzákonění islámské strany a neuspokojivých politických pravomocí opozice.

Stabilizátor regionu? Ne tak docela

Dozvuky devadesátých let v současnosti nabývají na hlasitosti, zejména v souvislosti s činností ISIS. V září 2014 popravili Jund al Khilafah („Vojáci chalífátu“) francouzské rukojmí jako odplatu za francouzskou vojenskou podporu v boji proti ISIS. Alžírská vláda i prezident Bouteflika popravu silně odsoudili a potvrdili boj proti terorismu. Podobnou reakci vyvolal i lednový útok na pařížskou redakci Charlie Hebdo, na nějž však alžírská média reagovala různě – převládalo odsouzení teroristického útoku zároveň s nelibostí ohledně urážek islámu, objevila se jak soustrast obětem masakru, tak podpora atentátníkům. Alžírskou snahu boje proti terorismu podporuje hlavně USA, a to především pomocí bilaterálních ekonomických smluv a financováním výukových a rozvojových programů. Na druhou stranu, Alžírsko svou roli „stabilizátora“ regionu, ve kterou USA a mezinárodní organizace doufají, zatím nepotvrdilo.

Ve věci vraždy francouzského rukojmí naopak alžírská vláda zaznamenala podstatný úspěch – dopadla hlavu Jund al Khilafah Abdelmaleka Gouriho a popravila ho. Celkově se zdá, že se daří míru terorismu v zemi držet na stabilní úrovni a podobné výbuchy násilí jako v 90. letech jsou nepravděpodobné.

Přesto jsou teroristické skupiny z tohoto období stále aktivní: Salafistická skupina pro kázání a boj (GPSC) se v září 2006 spojila s Al-Kajdou a v lednu 2007 změnila název na Al-Kajda v muslimském Maghrebu (AQIM), který má dodnes. Svou guerillovou aktivitu provozuje zejména v provinciích Boumerdes, Tizi-Ouzou a v jižních oblastech, ale občas se vyskytnou i únosy cizinců v zájmu vymáhání výkupného nebo sebevražedné útoky na vládní budovy.

Jeden z takových incidentů se odehrál v dubnu 2007, během dalšího bylo zničeno sídlo OSN v Alžíru v prosinci téhož roku. Mezi hlavní příjmy skupiny patří právě výkupné, vydírání, ale i dary od bohatých sympatizantů. Kromě francouzských rukojmí již přišli o život i jeden Brit a jeden Američan. V důsledku mezinárodních antiteroristických akcí (zejména spojené iniciativy Francie a Mali, která vedla k razii v jednom ze sídel AQIM a zatčení několika jejích členů) se vliv a počet akcí skupiny razantně snížil. Vzhledem k omezení působení v Alžírsku se tak některé aktivity AQIM částečně přesunuly do jiných zemí Maghrebu, kde nejsou protiteroristické razie na takové úrovni.

Jund al Khilafah byli odnoží AQIM do té doby, než na začátku září 2014 přísahali věrnost lídrovi ISIS Abu Bakr al-Baghdadimu. Skupina je však poměrně malá (do tohoto incidentu v podstatě neznámá) a v Alžírsku nedrží žádné konkrétní území, působí spíše v horách a občas spáchá sebevražedné útoky ve městě.

Podobných guerillových teroristických skupin s omezeným vlivem je mnoho a samy o sobě jsou pouze lokálním problémem, pro ISIS jsou však podobné přísahy věrnosti a činy oddanosti důležitou formou propagandy. Příkladu Jund al Khilafah mohou následovat další skupiny a otázkou je, co to může znamenat pro AQIM a Al-Kajdu celkově – několik podobných přeběhlíků už se objevilo a mezi ISIS a Al-Kajdou panuje znatelné napětí.

Až se rozpadne ISIS

Mezi problémy, kterými by bylo vhodné se již nyní zabývat, patří otázka, jakou roli budou hrát navrátilci z ISIS, až konflikt odezní (a pokud odezní v neprospěch ISIS) a jestli budou země „navrátilců“ destabilizovány. Pokud totiž zanikne teritorium ISIS – lépe řečeno, teritorium, na něž si ISIS klade nárok; zanikne i chalífát sám o sobě, protože bez země nemůže existovat.

Následně nutně zaniknou i sliby věrnosti a velká skupina lidí ztratí cíl, vedení, zastřešující organizaci i třeba střechu nad hlavou a způsob obživy (jakkoli pochybný). V tomto ohledu ještě nebyla učiněna žádná opatření a zvláště méně stabilní a sociálně slabší státy se tak možná budou potýkat s tíživou situací lidí, kteří vše opustili, jejich životní idea se nenaplnila a nebudou se mít ani k čemu vrátit.

Jen z Alžírska odešlo bojovat za ISIS nejméně 200 lidí, za celou oblast Maghrebu se odhady pohybují kolem 4 700. I když se budeme držet optimistického odhadu, že bude organizace ISIS poražena, ukončení její existence nemusí znamenat vyřešení všech budoucích problému s ní spojených. A nestabilní severoafrické státy mohou pro Evropu paradoxně znamenat mnohem bezprostřednější problém, než jakým je v současné době ISIS – už teď se některé státy Evropské unie potýkají s neúnosným počtem imigrantů.

Jeden z dalších možných scénářů je i ten, kdy se navrátivší bez práce či sociálních vazeb budou snažit uplatnit v jiných extremistických organizacích. Získá naopak Al-Kajda, pokud ISIS zanikne? Islámský stát se sice vyvíjí mnohem dynamičtěji, na druhou stranu Al-Kajda se zdá být flexibilnější ohledně potenciálních spojenců. Pokud totiž ISIS chce být právoplatným chalífátem, nemůže s nikým uzavírat dlouhodobá spojenectví, ani přijímat oficiální zahraniční velvyslance (institut voleného zástupce není uznáván, protože to by znamenalo uznání jiné autority, než je Bůh).

A i přes jiskřivé vztahy mezi oběma organizacemi by Al-Kajda mohla zaznamenat významný nárůst podporovatelů v souvislosti se zánikem ISIS, vždyť někteří by se pouze vraceli k mateřské buňce. V každém případě je nutné se těmito otázkami zabývat už nyní, aby bylo možné co nejefektivněji předcházet budoucím problémům.

O autorce:

Evelína Koptisová, stážistka Ústavu mezinárodních vztahů a studentka Institutu mezinárodních studií FSV UK

Zdroje:

“Algeria Rejects Request to Send Jets for War on ISIS”. Middle East Monitor (10. února 2015), http://www.globalresearch.ca/algeria-rejects-request-to-send-jets-for-war-on-isis/5430775 (staženo 16. března 2015).

Volpi, Frederic. Islam and Democracy: The Failure of Dialogue in Algeria, 1988-2001. London, GBR: Pluto Press, 2002.

Lister, Tim. “Algerian beheading is sign of ISIS' growing impact -- and of shrinking world”. CNN, 26. září, 2014. http://edition.cnn.com/2014/09/25/world/isis-growing-impact-algeria/

“Assassination of Gourdel: Algeria condemns “ vile” act, reiterates determination to continue fight against terrorism”. Oficiální webová stránka Ministerstva zahraničních věcí Alžírské demokratické a lidové republiky. http://www.mae.gov.dz/news_/article/2531.aspx (staženo 16. března 2015).

Leber, Andrew. “Charlie Hebdo in One Country: Media Reactions in Algeria”. Brookings, 5. února 2015. http://www.brookings.edu/blogs/markaz/posts/2015/02/05-algeria-charlie-hebdo-media-reaction