Kapverdy: africký demokratický zázrak?

Když se řekne „Afrika“, málokoho napadne spojit si ji se slovem demokracie. Obecné povědomí o politickém dění na tomto kontinentě a jeho ostrovních částech totiž není příliš vysoké. Stejně nejasný, a do značné míry zkreslený, je také pohled na možnosti a limity demokratizace afrického světadílu. Kapverdské souostroví, navzdory pesimistickému pohledu na možnosti ustavení fungujícího liberálního systému, však představuje určitou výjimku. Vzhledem k neznalosti dění v této bývalé portugalské državě se proto nabízí otázka, zda v případě Kapverdských ostrovů lze hovořit o demokratickém zázraku, nebo o dalším z mnoha příkladů afrických pseudodemokracií?

Od kolonialismu k nezávislosti

Kapverdské ostrovy se oficiálně staly portugalskou državou na konci 15. století a zpočátku byly využívány zejména jako místo pro doplňování zásob během přepravy otroků do Ameriky. Již od počátku 20. století lze v oblasti sledovat snahy o uvolnění koloniálního sevření a dosažení nezávislosti. Ztělesněním těchto cílů se stala Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverd (PAIGC), kterou v září roku 1956 založil Amílcar Cabral. Nakonec se ale pro pád koloniální nadvlády stala klíčovou až smrt portugalského diktátora Antonia Salazara v roce 1974, který Portugalsku od roku 1926 vládl. Svou roli sehrál také mezinárodní tlak na lisabonskou vládu, aby jako poslední světová mocnost svému impériu udělila nezávislost. Tu Kapverdské ostrovy oficiálně získaly v červenci 1975.

Na počátku Kapverdy usilovaly o sjednocení s Guineou-Bissau, k němuž došlo okamžitě po osamostatnění. Brzy se ovšem objevily rozpory mezi představiteli obou států a po vojenském převratu v roce 1981 následovalo rozdělení soustátí. Na Kapverdských ostrovech vznikla Africká strana nezávislosti Kapverd (PAICV), původně prosazující socialismus, jež následně převzala veškerou politickou moc v zemi a nastolila vládu „one-party state“, kterou udržovala až do roku 1991. Ve srovnání s praxí ostatních afrických diktatur se ale jednalo o relativně otevřený systém, což umožnilo vznik opozičních subjektů, které brzy začaly na vládnoucí stranu vyvíjet nátlak, aby vypsala svobodné volby a zahájila demokratizaci.

Otevírání režimu, započaté v osmdesátých letech 20. století, které zahrnovalo potřebné ústavní a legislativní změny, vyvrcholilo v roce 1991 vypsáním prezidentských a parlamentních voleb. Těch se kromě PAICV účastnila i nově vytvořená pravicová strana Hnutí za demokracii (MpD). Opozici se v tomto hlasování ne překvapivě podařilo zvítězit. Se ziskem 66 procent hlasů na parlamentní úrovni a 70 procent pro prezidentského kandidáta Antónia Mascarenhase Monteira se MpD postavila do čela počáteční demokratické konsolidace Kapverd. Navzdory pesimistickým předpovědím PAICV svou volební porážku přijala a začala si zvykat na roli loajální opozice. Současně však ve snaze získat zpět politickou moc přistoupila na vnitřní transformaci své ideologie a přehodnocení svých programových východisek.

Pokračující upevňování demokracie (1995-2006)

Nastartovanou konsolidaci režimu formálně zakotvila také nová demokratická ústava z roku 1992, která v zemi zavedla poloprezidencialismus. Hlavou státu je prezident volený přímo lidem na pětileté funkční období s možností znovuzvolení. V čele vlády, jež pro svou činnost potřebuje podporu parlamentu, stojí premiér, jímž se nejčastěji stává předseda nejsilnější strany. Systém doplňuje jednokomorový legislativní orgán, tzv. Národní shromáždění. Moc soudní je reprezentována Nejvyšším soudem. Ke změně konstituce v minulosti došlo v letech 1995, 1999, 2009 a 2010, přičemž nejvýznamnějších úprav doznala v roce 1999. Ty s sebou přinesly zejména navýšení pravomocí prezidenta, jako například možnost rozpustit vládu či omezené právo veta.

Kapverdská ústava, v souladu s ostatními liberálně-demokratickými státy, rovněž garantuje základní politická práva a občanské svobody jako například svobodu shromažďování, projevu, tisku, alternativních zdrojů informací či náboženského vyznání. To, že se nejedná pouze o demokratickou fasádu, jak je v řadě afrických států zvykem, potvrzují také závěry řady nezávislých mezinárodních pozorovatelů. Například dle organizace Freedom House bývají Kapverdy na základě hodnocení míry svobody v uvedených kategoriích pravidelně řazeny do skupiny tzv. svobodných států. Na Kapverdách proto můžeme, ve srovnání se zbytkem afrických států, mluvit o fungující občanské společnosti. Aktivity místních obyvatel totiž jsou skutečně svobodné a nepodléhají represím či jiným formám omezování své činnosti ze strany vlády. V zemi se tak můžeme setkat nejen se svobodným vytvářením politických stran a hnutí, ale rovněž s existencí nezávislých odborů.

Další praktický doklad prohlubování demokracie a související konsolidace režimu představoval také klidný průběh místních voleb a související bezproblémové střídání MpD a PAICV v letech 1995-2006 u moci. Výrazným rysem tohoto období se stala také bipartijní podoba stranického systému, který doplňují menší, z hlediska systému nepříliš významné, strany. Navíc počáteční ideologické rozdíly mezi MpD a PAICV de facto zmizely a obě strany ve své politice prosazují liberalizaci ekonomiky, privatizaci, podporu zahraničních investic, omezení práv odborů či programy na redukci chudoby. Díky podobnosti obou subjektů, a zejména kontinuitě jejich programů je rozhodování místních voličů relativně obtížné, a proto strany podporují především na základě ekonomického výkonu země během jejich vlády. I proto se setkáváme s relativně častými výkyvy podpory ve prospěch PAICV, či MpD. Pro toto období je charakteristický také pokles podpory MpD, který následoval korupční skandály spojené s představiteli strany, a posílení pozice PAICV.

Volby 2011 - počátek konce?

Poklidný vývoj a etablování stabilního demokratického systému do značné míry mohly ohrozit výsledky posledních prezidentských a parlamentních voleb, které de facto prověřily kvalitu kapverdské demokracie. Jako první se na počátku února uskutečnilo hlasování do zákonodárného sboru. Charakteristickým rysem velmi intenzivní předvolební kampaně bylo tradiční soupeření mezi PAICV a MpD, které se snažily získat voličskou podporu zejména pomocí příslibu ekonomického růstu a snížení chudoby. PAICV ve svém programu prosazovala zejména zrychlení ekonomického růstu za podpory silného soukromého sektoru, snížení nezaměstnanosti, vymýcení chudoby, posílení demokracie, modernizaci infrastruktury, rozvoj cestovního ruchu, zlepšení systému zdravotní péče či zvýšení úrovně vysokoškolského vzdělání. MpD vystoupila s obdobným programem, ale kladla větší důraz na kapverdské obyvatele, kterým slíbila nová pracovní místa, zdvojnásobení počtu stipendií na vysokých školách či vyšší bezpečnost. Hlavní volební heslo strany proto znělo „lidé na prvním místě“. Obě nejsilnější kapverdské strany se svými předvolebními programy snažily oslovit především nižší společenské třídy, které tvoří většinu voličstva. Velmi podobná východiska rovněž potvrdila programové sblížení obou uvedených stran.

Vítězem voleb se nakonec stala PAICV, a to ziskem 53 procenta hlasů, čímž potvrdila svou pozici nejsilnější strany, zatímco MpD dosáhla 42 procent hlasů. Nejsilnější z menších stran se stala UCID, která čtyři procenta hlasů proměnila ve dva mandáty v Národním shromáždění. Na počátku srpna 2011 rovněž proběhlo první kolo prezidentských voleb, kterého se zúčastnili čtyři hlavní kandidáti: Jorge Carlos Fonseca za MpD, Manuel Inocencio Sousa s podporou PAICV, Aristides Lima a Joaquim Inocencio jako nezávislí kandidáti. Za největšího favorita voleb byl označován Aristides Lima, jehož program obsahoval například příslib rozvoje, demokracie, svobody, sociálního blahobytu či respektu lidské důstojnosti, které by měly tvořit základ kapverdské společnosti. Manuel Inocencio Sousa, který již od počátku volebního klání vystupoval poměrně suverénně, se rovněž zavázal k podpoře posilování demokracie v zemi a upevňování demokratických institucí či zrychlení demokratického růstu. Jorge Carlos Fonseca se od počátku prezentoval jako „prezident Kapverďanů“, tedy jako kandidát, který bude mít blízko k občanům a současně udrží stejný odstup od všech politických stran. V této souvislosti se zavázal plnit roli morálního arbitra kapverdské společnosti, napomoci zajištění stability politického systému či podpořit odstranění nerovnosti mezi jednotlivými regiony a ostrovy. Navzdory volebním průzkumům, jež těsně před volbami ukazovaly upevňování Limovy pozice, zvítězil v prvním kole Fonseca se ziskem 37,3 procenta hlasů, druhý se umístil Inocencio se 32 procenty, Lima skončil až na třetím místě s 27,4 procenta, Monteiro s dvouprocentním ziskem propadl. Do druhého kola na konci srpna tak dle ústavy postoupili Jorge Carlos Fonseca a Manuel Inocencio Sousa. V něm voliči pouze potvrdili výsledky z kola prvního. Novým kapverdským prezidentem se tak se ziskem 54,16 procenta hlasů stal Fonseca.

Nadějné vyhlídky

Výsledky posledních prezidentských a parlamentních voleb postavily zemi před novou výzvu. Poprvé v historii v zemi došlo k tzv. kohabitaci, tedy součinnosti prezidenta z MpD a vlády v čele s PAICV, s čím Kapverdy doposud neměly zkušenost. Právě nutnost spolupráce mezi představiteli dvou nejsilnějších stran představuje klíčový okamžik, který prověřil skutečnou kvalitu kapverdské demokracie a ukázal, zda můžeme v případě kapverdského souostroví mluvit o demokratickém zázraku nebo o chiméře. Nyní, rok po hlasování, lze říci, že kapverdská politická reprezentace se s touto nelehkou situací vyrovnala. Neexistence politických konfliktů či ústavních krizí ukazuje, že místní představitelé akceptují ústavně definovaná demokratická pravidla a odpovědně plní svou roli vládnoucí, resp. opoziční strany. Navzdory pesimistickému pohledu laické i odborné veřejnosti na možnosti demokratizace afrického kontinentu se tak ukazuje, že existují výjimky potvrzující pravidlo, a Kapverdy tak dávají naději na demokratický zázrak i pro celý africký kontinent.

O autorovi:

Michaela Kudynová je interní doktorandkou na katedře politologie Univerzity  Hradec Králové.
michaela.kudynova@uhk.cz





Nahoru