Mexiko a problematika obchodu s drogami

Obchod s drogami je činnost zpravidla nadnárodního charakteru, kdy drogy ilegálním způsobem putují přes hranice států. Vzhledem k nutnosti vytvářet distribuční cesty je nemalá část zisků uchována v tranzitních zemích, kde vede k posilování tamních skupin organizovaného zločinu. Patrně nejmarkantnější je tento nárůst v případěMexika, kde tamější drogové kartely především za poslední dvě dekády značně posílily a mexická vláda dnes čelí problémům s potíráním všudypřítomné narkomafie. Situace tak dospěla do bodu, který velmi dobře vystihuje často užívané spojení „válka proti drogám“.

 Růst moci mexických kartelů

Obchod s drogami nebyl v Mexiku dlouhodobě ničím neznámým, země sama byla producentem opia a marihuany. Pravý rozvoj nastal však až od sedmdesátých let dvacátého století, kdy se Mexiko stalo tranzitní zemí pro část kokainu putujícího na ose Kolumbie–Spojené státy. Část obrovských zisků z prodeje kokainu zůstávala v Mexiku, kde díky tomu posilovaly tamní skupiny organizovaného zločinu. Za zlomový bod pak lze považovat první polovinu devadesátých let, kdy byly eliminovány dva velké kolumbijské kartely, které v té době ovládaly většinu obchodu s kokainem – Medellínský kartel, v jehož čele stál známý Pablo Escobar (podle časopisu Forbes v roce 1989 sedmý nejbohatší člověk planety) a kartel z Cali bratrů Orejuelových. Tyto kartely byly rozsáhlými organizacemi, které byly schopny pokrýt celý proces výroby, transportu a poté též distribuce na území Spojených států, přestože její značnou část v pozdějším období vzhledem k rostoucím objemům „outsourcovaly“ Mexičanům. Po jejich pádu se již na kolumbijském území neetabloval nový kartel, který by měl srovnatelnou sílu a moc (ačkoli v určitých momentech se mohl takto jevit kartel Norte del Valle) a výsledkem byla výrazná fragmentace kolumbijské drogové scény. Tato fragmentace vede k tomu, že v současné chvíli jsou kolumbijské skupiny zabývající se obchodem s drogami v zásadě malé, jedná se spíše o buňky, které se zabývají jednotlivými částmi výrobně- tranzitně-prodejního procesu a navzájem se potřebují. Stejně tak potřebují silné partnery v zahraničí, především pak právě v Mexiku. Mexičané se tak stali výraznými hráči v oblasti tranzitu a prakticky dominantními v samotné distribuci drog ve Spojených státech. Soustředí se přitom na „velkoobchodní“ aktivity, samotný koncový článek nechávají na pouličních ganzích, kterým drogy dodávají.Americká administrativa odhaduje, že mexické kartely stojí celkem za devadesáti procenty veškerého pašování kokainu do USA. Americký drogový trh přitom představuje řádově desítky miliard dolarů.

Současná podoba mexické drogové scény

Na území Mexika dnes působí hned několik kartelů, z nichž většina se etablovala již v sedmdesátých letech a svou moc získala za pomoci spolupráce s kolumbijskými kartely. Hlavní trojici v současné době tvoří kartel ze Sinaloa, Zálivový kartel a kartel z Tijuany, přičemž posledně jmenovaný je co do rozsahu menší než první dva. Tuto trojici pak doplňují menší organizace. Vztahy mezi jednotlivými kartely jsou výrazně vyhrocené a jejich vzájemné střety představují značné riziko pro mexickou bezpečnostní situaci. Jednotlivé organizace mezi sebou tvoří aliance různě dlouhého trvání a otevřeně spolu soupeří, což má za následek úmrtí členů skupin, policistů, příslušníků armády či civilistů. Největší kartely si vydržují rozsáhlé soukromé armády, které stojí za většinou násilí spojeného s drogami. Zálivový kartel stál za vznikem Los Zetas, původně polovojenské skupiny, dnes po osamostatnění a zapojení se přímo do obchodu s drogami dle názoru amerického Úřadu pro potírání drog (DEA – Drug Enforcement Agency) patrně nejnebezpečnějším drogovým kartelem v Mexiku. Stejně tak kartel ze Sinaloa stál za vznikem Los Negros, demokravlastní paramilitární organizace, která byla vytvořena za účelem boje proti Los Zetas.

Reakce vlády

Většina dosavadníchmexických vlád se v rétorické rovině snažila bojovat proti obchodu s narkotiky, přesto však efekt těchto snah byl minimální. Je to evidentní na snahách vlád vedených prezidenty z Institucionální revoluční strany (PRI – Partido Revolucionario Institucional), ale též vlády Vicente Foxe v letech 2000–2006, která přes poměrně ambiciózní start nezaznamenala větší úspěchy. V roce 2006 zvolená administrativa Felipe Calderóna sáhla k doposud nejrazantnějšímu nasazení bezpečnostních složek v boji proti narkomafii. Dochází tak ke stupňující se militarizaci konfliktu. Výsledkem je eskalace násilí v zemi, kterou vláda připisuje tomu, že se jí podařilo zmenšit prostor, v němž mohou operovat, což je vede ke stupňování násilí. Přesto však i pověst Calderónova boje proti drogám značně utrpěla v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že tzv. protidrogový car Noé Ramírez Mandujano pobíral měsíčně takřka půl milionu dolarů od kartelu Sinaloa za předávání zásadních informací. Korupce představuje v rámci boje proti drogám výrazný problém. Vzhledem k relativně nízkým platům úředníků či policistů je pro narkomafii poměrně snadné korumpovat velké množství osob, často například celé policejní útvary v oblastech, v nichž působí. Tato korupce často směřuje do vysokých pater jak byrokracie, tak politiky. Poměrně varovnou kauzou byla například výrazná účast bratra bývalého prezidenta Carlose Salinase, Raúla, na pašování drog za bratrovy vlády.

Spolupráce s USA

Vzhledem k tomu, že Spojené státy tvoří koncový trh pro naprostou většinu drog, které Mexikem protečou, je jejich dlouhodobou snahou Mexiko v boji proti drogám podporovat. Postoj americké administrativy je takový, že je třeba tvrdě zasahovat vMexiku jako tranzitní zemi, jelikož to povede ke snížení dodávek do USA, nárůstu cen a odklonu od užívání drog. Značná část odborníků s touto pozicí nesouhlasí a upozorňuje na fakt, že pašování drog je taženo poptávkou a cestu si vždy najde. Vzhledem k výrazným disproporcím ceny kokainu vMexiku a koncové ceny na ulici v USA pak ani zabavení poměrně velkých zásilek nepředstavuje pro mexické kartely nějakou výraznou ztrátu. Nástroje, které mexické kartely při pašování využívají, jsou s ohledem na tvrdou ostrahu hranic ze strany USA stále sofistikovanější. V nedávné době se mexickým pohraničním strážím podařilo zadržet dokonce miniponorku, která na palubě vezla 5,8 tuny kokainu, jehož cena na americkém trhu by se pohybovala okolo 100 milionů dolarů. Narcos též užívají nejmodernější technologie ke komunikaci. Mexiko se po Kolumbii stalo druhou prioritní zemí, ve které Spojené státy chtějí bojovat proti přílivu drog. Svědčí o tom i rozsah finanční pomoci, která je Mexiku poskytována v rámci tzv. Iniciativy z Meridy, což je tříletý plán, který je zaměřen právě na oblast boje proti narkomafii. V roce 2009 Mexiko obdrželo celkem 400 milionů dolarů, z velké části investovaných do výbavy armády, především helikoptér. Část prostředků však byla vyčleněna též na posilování demokratických  institucí či ochrany lidských práv. Kritici amerického angažmá v mexickém boji proti drogám srovnávají vývoj v Mexiku s Kolumbií, kde podle jejich názoru Spojené státy přispěly k zintenzivnění konfliktu a výsledky prý nejsou valné. V tomto ohledu je však možné jim oponovat, protože za vlády prezidenta Uribeho došlo ke zlepšení bezpečnostní situace, což lze ilustrovat na mnoha ukazatelích.

Slabost ústředních institucí


Mexické postavení je značně specifické tím, že v případě kokainu jako nejlukrativnějšího drogového artiklu Mexiko představuje pouze mezičlánek mezi produkční zemí, jíž je Kolumbie, a Spojenými státy, kde jsou drogy konzumovány. Faktorů, proč narcos dosáhli v Mexiku tak silného postavení, je několik. Především je to geografická blízkost ke Spojeným státům a neutuchající tamní poptávka po drogách. Sama americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v letošním roce uznala, že USA v ohledu na svou poptávku nesou svůj díl viny na mexické situaci. Jako další faktor je možno hodnotit relativní slabost centrálních institucí především v určitých částech země a vysoká míra korupce v zemi, která sahá i do vysokých pater politiky i státní správy. Toto bylo pravdou především za vlády Institucionální revoluční strany, přesto však ani vláda Vicente Foxe, ani vláda Felipe Calderóna doposud nezaznamenaly kýžené úspěchy. Naopak byla nedávno opět odhalena korupce na vysokých místech. Současná mexická situace je velmi těžko řešitelná právě z toho ohledu, že se jedná o tranzitní zemi, která na svém území nemůže bránit produkci drogy, stejně tak jako neovlivní poptávku ve Spojených státech. Je tak evidentní, že drogovou problematiku bude do budoucna čím dál více řešit v nadnárodním rámci, jelikož to je pravděpodobně jediná možná cesta k úspěchu. Vnitřní problémy, se kterými se Mexiko v současnosti potýká, však budou pravděpodobně přetrvávat ještě poměrně dlouho.

O autorovi:

Martin Hrabálek je doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně.





Nahoru