Náhorní Karabach: kudy vede cesta k (ne)státnosti

O podstatě karabašského konfliktu mezi Armény a Ázerbájdžánci se již napsalo mnohé. Obě strany mají tendenci nalézat odůvodnění pro své nároky na Náhorní Karabach hodně hluboko v minulosti, nicméně v tomto krátkém článku se zaměříme na historii nedávnou a pokusíme se zmapovat cestu, po níž Náhorní Karabach doputoval až do situace tzv. de facto státu, mezinárodně neuznávané politické entity, která však přesto existuje, má svůj parlament, svého prezidenta, občany, armádu a je schopna na území, které ovládá, vykonávat státní správu. Zaměříme se i na to, jak takový de facto stát v praxi funguje.

 

Začátkem 20. století byl Náhorní Karabach coby součást carského Ruska osídlen jak Armény, tak Ázerbájdžánci, přičemž Arméni tvořili jasnou většinu. V letech 1918_1920, kdy Arménie a Ázerbájdžán fungovaly jako nezávislé státy, byl Náhorní Karabach územím, o nějž se oba státy vojensky střetly. Jenže v letech 1920_1921 obě země ovládli bolševici a v roce 1922 se staly součástí Sovětského svazu. Bolševici spor o Náhorní Karabach vyřešili tak, že v roce 1923 vytvořili pro karabašské Armény Náhorně karabašskou autonomní oblast (NKAO), nicméně ji předali do správy Ázerbájdžánské SSR. Hranice přitom byly vytyčeny tak, že NKAO přímo nesousedila s Arménskou SSR a část arménského osídlení zůstalo mimo autonomní oblast pod přímou správou ázerbájdžánských úřadů. Když byla v roce 1927 zrušena Kurdská autonomní oblast, která ležela mezi NKAO a Arménskou SSR, stal se Náhorní Karabach jakousi enklávou uprostřed Ázerbájdžánské SSR, které navíc ze správního hlediska podléhal.

Separace jako pragmatické řešení

Koncem osmdesátých let začali karabašští Arméni, podporovaní svými soukmenovci v Arménské SSR, usilovat o připojení NKAO k Arménské SSR. Konflikt nabyl ještě za existence SSSR ozbrojený charakter a přenesl se i do nepřátelství mezi oběma svazovými republikami a do etnických čistek i mimo karabašské území. S rozpadem Sovětského svazu se karabašský konflikt stal konfliktem mezinárodním, protože požadavky karabašských Arménů podporovala i nově nezávislá Arménská republika. Oficiální požadavky karabašských Arménů však již zněly nikoli na spojení s Arménií, ale na vytvoření samostatného státu, který byl na základě výsledků předchozího referenda deklarován v lednu 1992. Převážná část odborné literatury tvrdí, že k tomuto posunu došlo právě proto, že Arménie se nechtěla stavět do pozice státu, který si činí nároky na území jiného mezinárodně uznávaného státu. Původní iredenta, čili pokus o odtržení Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánu a jeho připojení k Arménii, se tak pragmaticky změnil na pokus o separaci, tedy vznik samostatného karabašského státu. Válečný konflikt z let 1992_1994 znamenal vítězství karabašsko-arménských sil, které ovládly nejen drtivou většinu území bývalé autonomní oblasti, ale i území mezi ní a Arménskou republikou a také území na jih k hranicím s Íránem a jakési předpolí na východ od bývalých hranic NKAO.

Separatistický útvar dostal jméno Náhorní karabašská republika (NKR, Lernajin Gharabaghi Hanrapetutjun), přičemž podle ústavy z roku 2006 lze používat i ekvivalentní název Arcašská republika (Arcachi Hanrapetutjun), jenž vychází z názvu historické arménské provincie. Ústup od iredenty k separaci původně snad byl jakýmsi provizorním pragmatickým řešením, avšak po téměř dvaceti letech od podepsání dohody o příměří již o „dočasné“ podobě karabašské „státnosti“ hovořit nelze.

Karabašské paradoxy

NKR se deklaruje jako nezávislý stát; to ovšem doposud žádný jiný stát oficiálně neuznal, a to včetně Arménské republiky, což je však nutno chápat jako pragmatickou záležitost. Z pohledu Ázerbájdžánu je Náhorní Karabach územím okupovaným Arménií a NKR pak jakýmsi loutkovým režimem, s nímž ázerbájdžánská vláda odmítá jednat. V praxi proto jednání o budoucím statutu Náhorního Karabachu vedou představitelé Ázerbájdžánu a Arménie. Paradoxem přitom je, že Robert Kočarjan, první prezident NKR v letech 1994_1997 (de iure občan Ázerbájdžánu), byl v roce 1997 jmenován předsedou vlády Arménské republiky a po vynucené rezignaci Levona Ter-Petrosjana v roce 1998 se stal arménským prezidentem. V této funkci vydržel až do roku 2008, kdy byl vystřídán dalším karabašským Arménem Seržem Sargsjanem. V jistém ohledu tak lze říci, že karabašská politická elita výrazně ovlivňuje dění ve státě, který NKR umožňuje existovat.

Zajímavé je i to, jak je Náhorní Karabach zobrazován na mapách. Ázerbájdžánské mapy, podobně jako mapy vydávané v Česku, uvádějí mezinárodně uznávané hranice, přičemž v nich již není zanesena ani původní NKAO; tu totiž Ázerbájdžán oficiálně zrušil a na jejím místě tak najdeme několik ázerbájdžánských okresů, které však ve skutečnosti neexistují. Arménské a karabašské mapy komplikovanou situaci řeší buď tak, že NKR znázorňují jako nezávislý stát, nebo prezentují podivný útvar označovaný jako Arménie a Arcach (případně Karabach), přičemž nijak nevysvětlují, co se tím má konkrétně na mysli. Snad jako protitah proti tvrzení Ázerbájdžánu, že část jeho území je okupována, zakreslují i karabašští Arméni na své mapy území okupovaná Ázerbájdžánem. Jedná se o menší část okresu Martuni, který byl součástí NKAO, ale arménským silám se jej celý nepodařilo dobýt, a také bývalý ázerbájdžánský okres Šahumjan, který sice nebyl součástí NKAO, ale měl před válkou převážně arménské osídlení, a NKR si jej proto nárokuje.

Jak se to má s karabašskou státností

V roce 2006 byla v referendu přijata nová ústava NKR, která víceméně potvrdila již to, co do té doby existovalo, a to včetně státní symboliky. NKR používá vlajku založenou na arménské trikolóře doplněnou o bílý klín směřující zprava doleva a symbolizující oddělení Karabachu od Arménie. Státnímu znaku dominuje tradiční arménský orel, nesoucí na hrudi štít se státní vlajkou, panoramatem hory Kirs a populárním sousoším Papik u Tatik (Babička a dědeček), které je neoficiálním symbolem Karabachu. V pařátech drží orel hrozen vína, klasy pšenice a květy moruší, což má symbolizovat úrodnost karabašské půdy.

Podle ústavy je NKR prezidentskou demokratickou republikou s jednokomorovým parlamentem a pluralitním systémem politických stran. Realita je však poněkud odlišná a je dána zejména tím, že oficiálně v zemi stále platí výjimečný stav a že opozice vůči vládě je chápána jako opozice vůči karabašské státnosti jako takové. Převládá přesvědčení, že vzhledem k bezpečnostním rizikům si země nemůže dovolit být nejednotná. Opozice tak prakticky neexistuje. V zemi sice působí několik desítek nevládních organizací, ale jen několik z nich má kapacitu na to, aby se vyjadřovaly kriticky k vládní politice, podobně i média jsou ve své činnosti opatrná a novináři často praktikují autocenzuru.

Vnitřně se NKR člení na hlavní město Stěpanakert (na ázerbájdžánských mapách důsledně uváděno jako Chankendy) a sedm okresů (Martakert, Askeran, Martuni, Šuši, Hadrut, Kašatagh a Šahumjan), přičemž jejich hranice již nerespektují původní hranice NKAO a spojují tak její území s oblastmi, které byly před válkou spravovány přímo Ázerbájdžánem. Kuriozitou je, že okres Šahumjan je složen ze dvou fyzicky oddělených částí _ vlastního Šahumjanu, který je mimo kontrolu NKR, a mnohem rozsáhlejšího bývalého ázerbájdžánského okresu Kelbadžar, nazývaného Armény jako Karvačar či Nový Šahumjan.

Správní členění NKR tak již v principu nepočítá s tím, že by se nějaká dobytá území Ázerbájdžánu vracela v rámci dohody o konečném statutu Náhorního Karabachu. Tyto oblasti, z nichž byla vyhnána ázerbájdžánská populace (celkem přes půl milionu osob), se sice karabašská vláda pokouší osídlovat Armény, nicméně nadále zůstávají velmi řídce osídleny. NKR tak trpí zjevným nedostatkem obyvatel. Například v okrese Šahumjan žijí podle karabašského statistického úřadu pouze tři tisíce osob, a to na rozloze necelých 2000 km2. Okresní město Karvačar má 500 obyvatel. Smutným pomníkem války je město Aghdam ležící na východě v okrese Askeran poblíž frontové linie. Před válkou mělo cca 40 000 obyvatel, dnes je však proměněné v ruiny, v nichž přežívají jen sběrači šrotu a několik osob, pro které je zdrojem obživy místní vojenská základna.

Klíčová je podpora zvenčí

Ač se NKR deklaruje jako samostatný stát a má řadu atributů státnosti, v praxi by bez Arménské republiky nebyla dlouhodobě schopna existovat. Arménští vojáci slouží v Karabachu po boku místních jednotek, Arménie přispívá do karabašského rozpočtu, v NKR se platí arménským dramem a přes Arménii je NKR spojena s okolním světem, a to jak virtuálně pomocí telefonních linek a internetu, tak fyzicky silnicí Stěpanakert_Goris vedoucí přes tzv. lačinský koridor (nazvaný podle města Lačin, arménsky Berdzor), v němž se hranice bývalé NKAO přibližovaly k vlastní Arménii jen na několik kilometrů. Do několika let by měla být zprovozněna i severní spojnice Karvačar_Vardenis, která je v současnosti pro běžnou dopravu nepoužitelná. V roce 2011 byla dokončena rekonstrukce letiště Stěpanakert, nicméně pravidelná osobní doprava zatím nebyla zahájena.

Arménie je pro NKR klíčová i při příchodu investic z arménské diaspory, zejména z USA, Ruska či Libanonu, které směřují zejména na výstavbu infrastruktury či do rozvoje těžby surovin a průmyslu. Jako příklady lze uvést závod Base Metals v Drmbonu, který je největším zaměstnavatelem a daňovým poplatníkem v zemi, severojižní silniční magistrálu či monopolní telekomunikační firmu Karabakh Telecom. NKR je také cílem řady arménských turistů, a to jak z diaspory, tak z vlastní Arménie, jejíž vláda dokonce prázdninovou turistiku v NKR podporuje oficiální kampaní. Na území NKR totiž leží několik významných arménských církevních památek (Gandzasar, Dadivank ad.), rozvíjejí se ubytovací služby, agroturistika a populární je i značená turistická stezka Džanapar vedoucí horami Karabachu od severozápadu k jihovýchodu.

NKR a cestování

Svébytnou kapitolou je cestování z NKR do zahraničí a opačně. Občanům Arménie a NKR je umožněno mezi oběma entitami cestovat bez formalit, dokonce i osoby cizí státní příslušnosti, které prokáží arménský původ, mohou do NKR cestovat bez víz. Občané ostatních zemí potřebují k cestě do NKR víza, která lze pořídit v kanceláři NKR v arménském Jerevanu. Víza vždy specifikují, ve kterých oblastech je turistům dovoleno se pohybovat, nicméně pohraniční kontrola na přechodu v Aghavnu v lačinském koridoru je veskrze formální a kontroly cestovních dokladů ve vlastní NKR jsou spíše výjimečné, takže turisté se mohou po zemi pohybovat bez větších omezení. S karabašským vízem v pase však nelze vycestovat do Ázerbájdžánu, z jehož pohledu je vstup do Náhorního Karabachu přes Arménii ilegální. Občané NKR, kteří chtějí cestovat do zahraničí (mimo Arménii), potřebují pas mezinárodně uznávaného státu _ nejčastěji Arménie. I tak ale mívají, vzhledem k místu svého bydliště, často problémy s udělováním například schengenského víza.

O autorovi:

Vincenc Kopeček působí na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje a v Centru politické a kulturní geografie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.





Nahoru