Není stát jako stát aneb Když teritoriální státy nejsou schopny plnit základní funkce
Jednou ze zdánlivých jistot našeho světa je, že se mezinárodní společenství skládá ze suverénních teritoriálních států. Vědomí, že právě takový útvar je základní stavební jednotkou mezinárodního společenství, a proto i základní jednotkou analýzy pro většinu společenskovědních disciplín, je silně umocněno pohledem na politickou mapu světa. Až na neobydlenou Antarktidu je plocha všech kontinentů zřetelně a beze zbytku rozdělena na sice nestejně velké, ale rovnocenné části, což je v optické rovině zvýrazněno jednotným psaním jejich názvů velkými písmeny.
Triumf principu sebeurčení
Zásada svrchované rovnosti všech států/národů světa sice představuje fundamentální konstitutivní rys současného mezinárodního společenství, ale nebylo tomu tak vždy. Nesrovnatelně delší dobu platilo, že v systému působily silné a privilegované státy _ často (avšak ne výlučně) impéria, která ovládala rozlehlé části světa obývané jiným obyvatelstvem a ležícím daleko (většinou, ale ne vždy za mořem) od centra imperiálního národa. Díky podílu Spojených států amerických na ukončení obou světových válek však byla nejprve pro Evropu v rámci tzv. 14 bodů prezidenta Wilsona (1918), a následně pro celý svět v Atlantické chartě (1941) definována kvalitativně nová, a věřilo se že lepší, pravidla soužití států/národů, založená na právu na sebeurčení. V obou případech se americký idealismus střetl s více či méně zjevným odporem tradičních evropských mocností. Velká Británie a Francie po 1. světové válce dokázaly omezit aplikaci nového principu primárně na střední a východní Evropu, kde se po rozpadu Rakousko-Uherska, carského Ruska a osmanské říše otevřel prostor pro zásadní teritoriální rekonstrukci. Díky dalšímu poklesu jejich vlivu v kontextu 2. světové války, a přitažlivosti ideálu sebeurčení, jehož nesmírný propagandistický potenciál si dobře uvědomil již Lenin, se však po roce 1945, za explicitní podpory Moskvy i Washingtonu, začíná deklarovaný princip prosazovat globálně, v podobě tzv. dekolonizace.
Ještě ve druhé polovině 40. let minulého století byl proces zahájen v jižní (indický subkontinent) a jihovýchodní Asii, aby v šedesátých letech a první polovině sedmdesátých vyvrcholil v Africe. Na místech, kde předtím dominovaly imperiální britská červeň či francouzská modř, se objevila pestrá směsice barev označující teritoria nových suverénních států _ rovnoprávných členů mezinárodního společenství. Po skončení 2. světové války se lidstvo zdánlivě vydalo po cestě, jež se jako jediná jevila být správná, neboť vycházela z nezadatelného práva na sebeurčení. Každý, kdo o problematiku jevil zájem, se však záhy mohl přesvědčit, že skutečnost byla hned od počátku na hony vzdálena původním ideálním představám.
Dvě důležitá místa, kde i nadále zůstaly předchozí imperiální poměry zachovány, byť se výrazně proměnil jejich obsah i imperiální barva (jak carská zelená, tak zlatá čínských císařů byly nahrazeny proletářskou rudou), byly nedozírné prostory a stovky milionů lidí žijících na území Sovětského svazu a komunistické Číny. Bezpočet dekolonizovaných zemí se, stejně jako státy střední Evropy po 1. světové válce, na mapě sice vynořily jako (staro)nové politické útvary, ale jejich vnitřní etnická a náboženská struktura téměř nikdy neodpovídala deklarovanému ideálu. Na řadě míst světa, nejviditelněji v Asii a Africe, se tak již poměrně dlouhou dobu setkáváme s příkrým rozporem mezi předpokládaným a skutečným stavem.
To, že v sobě současná podoba politické mapy světa skrývá tento rozpor, je však jen menší a podstatně méně významná část problému, jež se v souvislosti se státy dostává do popředí. Zásadní problém totiž spočívá v tom, že obrovské množství existujících teritoriálních států není schopno plnit základní funkce, které se od státu očekávají. Tyto byly, stejně jako princip sebeurčení, rovněž zformulovány na Západě, respektive v Evropě, která je prostřednictvím svých impérií jako jedinou správnou, neboť moderní variantu státnosti, roznesla do světa.
Západ/Evropa, v jehož specifických sociálních, ekonomických a politických podmínkách se zrodila naprostá většina konceptů dominujících současnému nastavení pravidel a norem mezinárodního společenství, v rámci globálního celku sloužil, respektive slouží, jako unikátní politická laboratoř, čehož nejlepším důkazem je rozvíjení tzv. postmoderní státnosti v podobě Evropské unie.
Dědictví evropských náboženských válek
Ideál suverénního teritoriálního státu se zrodil v krvavých náboženských válkách 16. století, kdy se ve znění mírové smlouvy z Augšpurku (1555) objevila známá zásada: Cuius regio, eius religio, neboli čí je půda, toho je náboženství. Je důležité zmínit, že tato premisa, jež se v kontextu mírových smluv, které ukončily třicetiletou válku, rozšířila z Říše na celou západní a střední Evropu, nebyla ničím víc, než východiskem z nouze, jež se ukázalo být překvapivě efektivní. Když znesváření katolíci a protestanti zjistili, že se nejsou schopni zcela a bezezbytku anihilovat, došlo jim, že je nezbytné najít takový model vztahů, jež jim na jedné straně umožní udržet specifika (odlišnou víru), ale zároveň vytvoří prostor pro celkem pokojné sdílení prostoru.
Další vývoj potvrdil, že respekt k území (tedy majetku) souseda je nejlepším východiskem pro respekt jeho zvláštností (tedy právo na jinak organizovaný a jiném ideálu založený život). Díky tomu, že tato zásada plně vyhovovala dvěma nejstarším a základním právům rozšířeným v židovsko-křesťanském prostoru, tedy právu na život (právo být) a právu na majetek (právo mít), stala se velmi pevným fundamentem, jenž však i nadále byl ignorován vždy, když se ukázalo, že příslušný teritoriální aktér není schopen své území efektivním způsobem organizovat a využívat. Evropští vládci, primárně pod tíhou stoupajících válečných nákladů, byli donuceni k poznání, že území a obyvatelstvo, jež mají k dispozici, je nutné organizovat a vést na takové úrovni, aby jim umožnilo uchovat si nezávislé, či dokonce velmocenské postavení. V okamžiku, kdy si tuto skutečnost uvědomili i ti, kteří byli zdaňováni, vedla potřeba po vyšší efektivitě správy státu k politické emancipaci, jež je snad nejlépe vyjádřena známým heslem amerických osadníků No taxation without representation! Od tohoto hesla, jež sice ve Francii osmnáctého, Anglii sedmnáctého či Nizozemí šestnáctého století v této podobě používáno nebylo, avšak implicitně již přítomno bylo, byla postupně odvozena další práva, včetně práva na sebeurčení. Jeho podstatou je tedy výběr takového vládce či způsobu vlády, jež nejlépe ošetří existující specifika, například v podobě jiné víry či jazyka, a zároveň umožní moderně a efektivně řešit ekonomické a sociální potřeby společnosti.
Kategorie nefunkčních států
Jen málokdo si při pohledu na mapu světa klade otázku, kolik dnes existujících států není schopno shora popsané realizovat, ještě méně běžných čtenářů mapy má tušení, že takové entity existují a téměř nikdo je případně není schopen na mapě najít. V prvé řadě je to komplikováno tím, že politická mapa nás nikterak neinformuje ani o prostém faktu jejich existence, neboť na mapě vypadají úplně stejně jako ostatní státy. O tom, že by byla schopna vyjádřit, s jakou ze základních funkcí státu se na teritoriu té či oné jednotky nelze setkat, vůbec nemluvě. V této souvislosti však rovněž nelze ponechat stranou ani ten známý fakt, že mapa světa rovněž není schopna srozumitelně sdělit opak, tedy existenci entity, jež je schopna perfektně dostát všem nárokům na fungování států (včetně vysoce exkluzivního demokratického uspořádání), ale jejíž přítomnost v systému není žádoucí z pohledu některé z etablovaných mocností, jak je tomu v případě Tchaj-wanu a ČLR.
Stále rostoucí skupinu zemí, jež nejsou schopny plnit základní funkce, je třeba rozdělit do dvou kategorií. Ty z nefunkčních států, které se těší mezinárodnímu uznání, jsou přítomny v řadě mezinárodních organizací, a i když většinou nemají možnost ovlivnit nejdůležitější atributy fungování světového společenství, mohou se _ například ve Valném shromáždění OSN přidávat na různé strany, a tím převažovat „misku vah“ na tu či onu stranu. Díky tomu, že jsou členy „klubu“ států, jim ty ostatní jsou ochotny i pomáhat, například prostřednictvím finančních transferů na programy nation buildingu, rozvoje či postkonfliktní rekonstrukce. Druhou velkou skupinu nefunkčních států pak tvoří entity, které navíc ani nemají mezinárodní uznání. Do první skupiny můžeme řadit například Somálsko (na jehož území existuje hned několik příkladů ze skupiny druhé), Afghánistán či Kosovo. Příkladem neuznaných států pak může být Abcházie, Osetie, Severoturecká kyperská republika, Podněsterská republika (kolik Evropanů ví, že všechny tyto entity leží přímo v Evropě?) či Sahrawská republika - ty pak, pokud jde o mapu, většinou nelze najít vůbec, neboť ani nebývají zobrazovány, a to navzdory tomu, že lokálně mohou působit celou řadu problémů.
Ze shora učiněného výčtu (snad) vyplývá, že v současném mezinárodním systému, ostatně stejně jako kdykoli předtím, vedle sebe existují státy, jež jsou schopny (byť v různé míře efektivity) vykonávat základní role, které jsou se státem asociovány, a teritoriální jednotky, jež se jako takové tváří, avšak nejsou schopny plnit téměř nic. Zatímco menší část světového společenství se snaží základní atributy fungování států stále rozšiřovat (naposledy viditelně v souvislosti s Libyí a zásadou Responsibility to protect), tak drtivá většina členů mezinárodního společenství, z nichž nejdůležitější jsou Rusko a Čína, setrvává na pozicích svrchované rovnosti a suverenity uznaných aktérů, a to bez ohledu na míry jejich (ne)schopnosti plnit alespoň ty základní role. Pokud někde nakonec problém vypluje na povrch v takovém rozměru, že ho není možné již dále ignorovat, téměř vždy se také objeví tvrzení, že na vině je minulost _ zejména je-li k dispozici alespoň několik let pod nadvládou nějakého evropského impéria. To, že na vině je ve většině případů slabá, či dokonce neexistující vnitřní struktura (komunikace, školský a vzdělávací systém, atd.), korupce a nepotismus, je buď zamlčováno, či ignorováno.
V souvislosti s odvoláváním se na minulost je však třeba říci, že Evropě, která je díky někdejším impériím považována za největšího zloducha, možná začíná svítat naděje, neboť vývoj ve světě, jenž již dekolonizací prošel, i nadále směřuje k vytváření nefunkčních států. Rozpad Sovětského svazu „obohatil“ světové společenství hned několika adepty na statut nefunkčního, leč uznaného suverénního státu a všechny mocnosti Rady bezpečnosti v létě 2011 stály u zrodu zatím nejnovějšího státu Afriky _ Jižního Súdánu. Území tohoto nejmladšího člena OSN je zhruba dvakrát tak velké jako Polsko, téměř v něm neexistují silnice s pevným povrchem (o železnici nemluvě), jeho hlavní město je asi jediným hlavním městem světa, kde většina obydlí není napojena na kanalizaci a kde neexistuje veřejné osvětlení (v Pchjongjangu, jenž až dosud byl nejtemnějším hlavním městem, je mají, pouze je mimo provoz) nebo rozvod elektřiny a 85 procent obyvatelstva je negramotná. Proč něčemu takovému bylo vůbec umožněno vzniknout? Důvodem je ropa, na níž má zájem hlavně Čína, a občanská válka, která byla v zásadě všem lhostejná, ale Západ ji, ve verbální rovině, nemohl zcela ignorovat. Rétorika západu _ ukončení války a právo na sebeurčení, se tak skvěle potkalo se zájmem Číny na ukončení konfliktu, a tím pádem klidu na těžbu. Za pár let uvidíme, kdo z tohoto nového uspořádání bude nejvíce profitovat. Jsem přesvědčen, že obyvatelstvo, jemuž po dlouholeté a krvavé válce bylo umožněno získat vlastní stát, to nebude.
O autorovi:
Michael Romancov přednáší na Metropolitní univerzitě Praha a je členem redakční rady Mezinárodní politiky.
michael.romancov@gmail.com
Nahoru
O Mezinárodní politice
O Redakci