Perspektivy dopadů „arabského jara“ na subsaharskou Afriku

Mnozí očekávali, že se vlna pádů dlouholetých režimů v severní Africe přenese i do subsaharské části kontinentu. Vzhledem k odlišným podmínkám, které v zemích na jih od Sahary panují, se tak nestalo. „Arabské jaro“ však bude mít významný dopad na další osud africké integrace.

 

Rychlý sled pádů dlouholetých vůdců severoafrických zemí od Ben Alího (v úřadu 23 let) přes Husního Mubaraka (29 let) až po Muammara Kaddáfího (42 let) vyvolal řadu dohadů, zda se tato vlna přenese i do subsaharské Afriky. I tam by se našly paralely co do délky vládnutí Teodoro Obiang Mbasogo, José Eduardo dos Santos (oba 32), Robert Mugabe (prezidentem sice „jen“ 24 let, ale de facto vládne již 31), Paul Biya (29), Yoweri Museveni (25), Blaise Compaoré (23), Omar Bašír (22), Idriss Déby či Meles Zenawi (oba 20), a kdyby nebyli bývali před několika lety zemřeli dlouholetí harcovníci, jakými byli Omar Bongo (u moci 41 let), Gnassingbé Eyadéma (38) či Lansana Conté (24), vládli by bezesporu doposud. Podobně jako někteří arabští diktátoři, snaží se mnohdy i ti afričtí o ustavení dědičné linie tak, aby prezidentský úřad zůstal „v rodině“, jak se stalo právě v případě nástupců po Bongovi a Eyadémovi (ale syn exprezidenta vládne i v Kongu/Kinshase a podobné snahy byly patrné i v Senegalu či v Malawi).

I v mnoha zemích subsaharské Afriky zaznamenáváme rychle rostoucí nespokojenost s vládnutím, rozbujelou korupcí, nepotismem aj., přičemž lze poměrně snadno vysledovat souvislost, že čím déle je jeden vůdce u moci, tím náchylnější je jeho režim k porušování základních lidských práv a zásad dobrého vládnutí a správy věcí veřejných.

Přesto se ale „arabské jaro“ do subsaharské Afriky nepřeneslo, byť i tam jsme byli v letošním roce svědky zvýšené nervozity a poměrně velkého počtu protivládních demonstrací. Ty však nejde obecně označit za projevy dlouhodobé nespokojenosti s politikou toho kterého vládnoucího režimu; šlo spíše o protesty vyvolané konkrétními skutky některých vládců a rostoucími cenami potravin a pohonných hmot. Ty se zvyšují jednak v důsledku rostoucích cen na světových trzích, jednak proto, že mnohé vlády si již nemohou dovolit jejich ceny subvencovat v takové míře jako doposud. Těchto projevů nespokojenosti však přirozeně využívá opozice, která jde ve svých požadavcích dále _ a k tomu se jí výborně hodí i odkaz na arabské události.

Nepokoje byly na spadnutí

K většině protivládních protestů v subsaharské Africe by dozajista došlo bez ohledu na události na severu Afriky, některé však byly těmito událostmi inspirovány. Zřetelná je taková inspirace v případě Džibutska, kde v únoru 2011 protestovalo na 30 tisíc lidí proti záměru prezidenta Ismaïla Guelleha nechat se zvolit na třetí funkční období. V Gabonu se opozičnímu vůdci André Mba Obamemu podařilo zmobilizovat na 5 tisíc stoupenců a do protestů se zapojili i studenti (i když v tomto případě se Obame spoléhal spíše na podporu mezinárodního společenství, jaké se dostalo Alassanemu Ouattarovi v Pobřeží slonoviny). V Zimbabwe to byla naopak vládnoucí garnitura, která využila arabských událostí, aby zatkla a obvinila z příprav na svržení vlády více než čtyři desítky osob, jež si na soukromé seanci dovolily sledovat televizní záběry z povstání v Egyptě. Politická opozice zorganizovala protesty i v Kamerunu; ty však byly špatně zorganizované a zúčastnilo se jich tak málo účastníků, že pro policii nebylo nejmenším problémem demonstranty rozehnat.

V některých zemích jsme zaznamenali protesty, které by se bezpochyby uskutečnily i bez ohledu na „arabské jaro“. Růst nespokojenosti s politikou stále autoritativnějšího malawiského prezidenta Bingu wa Muthariky či povolební frustrace opozice v Ugandě byly evidentní již delší dobu a v kombinaci s prudkým růstem cen základních komodit vytvořily výbušný koktejl. Arabské události v těchto případech spíše zvýšily nervozitu vládnoucích režimů a jejich ozbrojených složek a výsledkem byly silově neadekvátní zásahy policie proti demonstrantům a opozici. Výsledkem bylo 19 mrtvých v Malawi a potlačení poklidných protestů „chodců do práce“ v Ugandě (kampaň „walk to work“, kdy příslušníci opozice a další lidé vyjadřovali solidaritu s těmi, kteří si nemohli dovolit platit zvýšené jízdné ve veřejné dopravě tak, že chodili do práce pěšky).

Podobně se v Senegalu smísila špatně maskovaná snaha prezidenta Abdoulaye Wadeho o přemalování případného třetího prezidentského mandátu na druhý s kritickou situací v zásobování elektrickou energií, čehož opět využila opozice. Největší krizi svého panování zažil i prezident Compaoré v Burkině Faso, jenž musel dokonce čelit rebelii armády. Zatím úspěšně, ale na jak dlouho?

V subsaharské Africe to tedy byla především opozice, která události „arabského jara“ přivítala s nadějí, že se vlna revolt přenese i jižním směrem a podobný osud jako Mubaraka či Alího stihne i tamější autokraty, a snažila se jich v tomto směru i patřičně využít. Proč se to ale nikde nepodařilo?

Vnitřní rozdělení řady států brání vzniku celostátních protestů

V případě severoafrických arabských zemí jsme byli svědky silné jednoty protestujících, ať to byli studenti či pracující, islamisté či sekulární síly. Společnost je v těchto zemích do značné míry homogenní naprostá většina vyznává totéž náboženství, je stejné rasy, mluví stejným jazykem (to sice neplatí úplně pro Libyi, tam však Kaddáfí úspěšně uplatňoval systém „rozděl a panuj“). Naproti tomu přetrvávající rozdělení zemí subsaharské Afriky dle kmenových, náboženských či jiných linií možnost vypuknutí celostátních masových protestů výrazně omezuje. V jakékoli zemi subsaharské Afriky je stěží představitelné, že by protestní akce mohly propuknout tak spontánně, bez zřetelného lídra a na tolika místech země najednou, jako tomu bylo v Tunisku nebo Egyptě.

Zásadní roli v úspěšných arabských povstáních sehráli studenti, vzdělaní, ale nezaměstnaní mladí lidé a střední třída. Těmito společenskými vrstvami však subsaharské země dosud neoplývají; s hospodářským růstem se spíše stále více rozevírá propast mezi bohatou elitou, která ale s nedemokratickými režimy obvykle spolupracuje a profituje z nich, a chudými bez jakékoli perspektivy. Řada politických režimů subsaharské Afriky se navíc opírá o přízeň zemědělců z venkovských oblastí, kteří snadněji akceptují nedotknutelnost stávajících establishmentů a vládců. Ti se navíc mnohdy honosí aurou „otců vlasti“, osvoboditelů od útlaku (bělošského v Zimbabwe, hrůzovlády Idiho Amina v Ugandě atp.). Venkovské oblasti krom toho z růstu cen potravin zpravidla těží.

V okolí autoritářských vládců je vždy dost loajálních přisluhovačů, kteří z režimu profitují, a diktátoři si předcházejí ozbrojené složky, takže k napadání a případnému sesazení vůdců obvykle dochází, až když jsou ohroženy ekonomické zájmy generálů či důstojníků, a nikoli nátlakem ulice či zaplněných náměstí. Jako naprostá většina dosavadních převratů v subsaharské Africe, odehrály se i poslední čtyři, které ještě máme v paměti z poslední doby, buď zcela v režii armády v Mauritánii, Guineji a v Nigeru nebo za jejího výrazného přispění na Madagaskaru. Důležitým faktorem je také dosud mnohem menší rozšíření internetu a sociálních sítí v subsaharské Africe (v Tunisku používá internet 34 procenta populace, zatímco v Ugandě 10 a v Gabonu jen 6 procent), což limituje rychlý přenos informací a koordinaci, nemluvě o fenoménu „celoarabské“ televize Al-Džazíra.

Absenci masových povstání si lze vysvětlit i tím, že na rozdíl od států severní Afriky a Blízkého východu probíhá subsaharskou Afrikou demokratizační vlna již od 90. let (například Benin, Nigérie, Jihoafrická republika, Ghana). Jakkoli byla úspěšnost této vlny v jednotlivých zemích rozdílná, zůstává faktem, že průměrný subsaharský stát dnes nabízí větší míru politické plurality i individuálních svobod, než je tomu v arabském světě.

Ilustrativní je v tomto směru letmé porovnání integračních uskupení Ligy arabských států (LAS) a Africké unie (AU). Zatímco LAS je jednou z nejrigidnějších mezinárodních organizací, jejíž pakt nedoznal od roku 1945 žádných změn a není v něm ani zmínka o demokracii či lidských právech, AU je v porovnání s ní takřka vzorem moderního myšlení západoevropského střihu (jakkoli praxe je často teorii značně vzdálena).

Jednotlivé státy subsaharské Afriky mají rozdílné tradice vládnutí, jsou ve velmi rozdílných fázích ekonomického rozvoje, potýkají se s odlišnými problémy. Některé značně pokročily při implementaci demokratizačních reforem, jiné se utápějí v nekonečných politických krizích. Je proto dosti složité učinit obecnější závěry o dopadech „arabského jara“ na subsaharskou část kontinentu jako takovou. Přesto se o to lze pokusit.

Je evidentní, že mnozí autokratičtí vládci v subsaharské Africe v důsledku událostí v arabských zemích značně znervózněli. Se stále rostoucím zastoupením mladých ve struktuře obyvatelstva (v roce 2025 má v Africe žít čtvrtina obyvatel světa mladších 24 let), s jejich lepším přístupem ke vzdělání a s dostupnějšími informačními technologiemi lze očekávat růst nespokojenosti s autokratickými režimy, které jim nenabízejí očekávanou perspektivu. Ty pak buď na tento trend  a „arabské jaro“ by jim v tom mělo být dostatečným ponaučením zareagují a začnou postupně uvolňovat politický prostor, nebo naopak zvolí represivní přístup. To by následně mohlo vést k celostátním povstáním arabského stylu. Bude se však jednat spíše o sporadické individuální případy než o „dominový“ efekt.

S Kaddáfím padly i plány na Spojené státy africké

Arabské události se subsaharské Afriky dotknou spíše v otázce dalšího směřování africké integrace. Severoafrické země patřily k největším přispěvatelům do rozpočtu Africké unie. Kaddáfí nadto hradil příspěvky do AU za mnohé chudé africké země, čímž si v organizaci posiloval svůj vliv. Kromě toho má v Africe mnoho spojenců, kteří se díky němu dostali k moci nebo se u ní udrželi. I proto byla reakce Africké unie na události v severní Africe natolik váhavá a nejednoznačná. Nikdy se například neuvažovalo o pozastavení členství Libye v AU, byť v nedávné minulosti Unie i při mnohem méně násilných událostech v Mauritánii, Nigeru, Guineji či na Madagaskaru s tímto krokem neváhala.

Je tedy otázka, jak si Africká unie s určitým výpadkem ve financování, jenž se dá předpokládat, poradí. Většina členských států však dozajista disponuje prostředky, aby adekvátní příspěvky mohla platit, byť to doposud nedělala. Na druhou stranu by nové uspořádání mohlo AU do značné míry „uvolnit ruce“. Odchod Kaddáfího znamená definitivní pohřbení megalomanského projektu Spojených států afrických, ale i konec zatahování subsaharských zemí do jeho blízkovýchodní politiky. Alespoň dočasné oslabení role Egypta, který byl odpůrcem agendy lidských práv na půdě Africké unie, by mohlo přinést uvolnění i v tomto směru. Obecně lze očekávat posun těžiště rozhodování AU od severu Afriky směrem do jejího středu a posílení pozic subsaharských velmocí, jako jsou Nigérie, JAR či Etiopie. Nelze ani vyloučit, že budeme svědky jejich vzájemného soupeření o míru celoafrického a potažmo globálního vlivu.

O autorovi:

Petr Kopřiva je zástupcem ředitele odboru států subsaharské Afriky MZV ČR
petr_kopriva@mzv.cz





Nahoru