Prezentace knihy o Brzezinském od Charlese Gatiho
V listopadu uspořádal Ústav mezinárodních vztahů představení knihy profesora Charlese Gatiho s název Zbig: The Strategy and Statecraft of Zbigniew Brzezinski. „Vedení John Hopkins university chtělo, abych napsal poctu Zbigniewu Brzezinskému, který již nechtěl dále učit. Souhlasil jsem pod podmínkou, že budu moci vytvořit knihu, která by se dala číst,“ řekl na představení knihy v Praze.
Gati připomněl, že v USA již vyšlo 11 knih o Henry Kissingerovi, tři knihy o Madeline Albrightové a dokonce i několik o Condoleezze Riceové. Gatiho kniha je něco více než sborníkem textů od předních amerických vědců, obsahuje také osobní vzpomínky. „Moje práce byla dát všechny texty do kontextu s americkou politikou,“ vysvětlil profesor.
Kniha stojí na třech pilířích; věnuje se Brzezinskému jako akademikovi, samozřejmě nepomíjí jeho roli v 70. letech, kdy patřil k vrcholným představitelům americké zahraniční politiky, a připomíná také jeho roli kritika strategie prezidenta Bushe mladšího vůči Iráku. „Brzezinski byl první ´těžkou váhou´, která tak učinila,“ řekl Gati.
Přijetí do klubu
Podle Gatiho patřil Brzezinski do nového období Ameriky. Do té doby „dělali“ zahraniční politiku právníci a byznysmeni z New Yorku nebo Bostonu, kteří tvořili uzavřený klub. Ještě nebylo myslitelné, aby významné role ve formování politiky USA hráli lidé jako Henry Kissinger (německý emigrant a žid), Zbigniew Brzezinski (polský emigrant a katolík), Madeline Albrightová (dcera emigrantů z Československa) nebo Condoleeza Riceová (černoška). Gati to ostatně sdělil s určitým pobavením, protože on sám má maďarské kořeny.
Pro ilustraci tohoto faktu ocitoval Gati z knihy Bezrezinského dopis guvernérovi New Yorku Williamu Averell Harrimanovi, který hrál v počátcích Studené války důležitou roli ve formování americké politiky vůči Sovětskému svazu. Brezinski mu v roce 1974 napsal, že nechápe, proč by se USA měly obávat jeho angažovanosti ve vztazích k Rusku jenom proto, že je Polák. Odvolal se přitom na roli Kissingera na Blízkém východě, kterému v této práci nijak nebrání fakt, že je žid, a nikdo nemá důvod pochybovat, že hájí zájmy Spojených států. Gati připomněl, že Harriman to akceptoval.
Svůj vztah a důvěru ke svému novému domovu ostatně Brzezinski vyjádřil i tím, že si nepoangličtil svoje jméno. „Člověk může být Američanem, aniž by musel maskovat svůj původ,“ citoval jeho slova Gati.
Ve velké politice
V roce 1977 se stal Brzezinski poradcem pro národní bezpečnost ve vládě prezidenta Cartera. Spolupracoval tehdy rovněž s ministrem zahraničí Cyrusem Vancem. Carter ve spolupráci preferoval Brezinského, protože „Zbig mi dá deset nápadů za večer,“ citoval Gati Carterova slova. Brzezinski měl opravdu vražedné tempo, což si patřičně „užilo“ 40 lidí, kteří pod ním pracovali. Každý z nich musel denně napsat stránku, kde shrnul, co udělal užitečného. Podle Gatiho to Brzeinski četl a dělal k těmto výstupům poznámky.
Charles Gati se při prezentaci věnoval také jeho názoru na Izrael a vztahy s Palestinci. Brzezinski zastával názor, že Izrael musí mluvit se svými sousedy. Někteří věřili, že jeho kritičtější postoj k Izraeli vycházel z jeho antisemitismu. To Gati rezolutně popřel a zdůraznil, že mezi mnoha jeho přáteli byli židé.
Kolem Brzezinského se vždycky rojila řada spekulací a konspirací. Gati například zmínil historku, která ukazuje, jakou míru vlivu mu přisuzoval „východní blok“. Podle různých „zaručených“ zpráv měl Brzezinski ve spolupráci s německými a polskými kardinály v roce 1978 zařídit zvolení papeže Jana Pavla II. Papež o této konspirační teorii slyšel a na závěr jednoho jejich setkání mu se smíchem řekl, že ho musí znovu navštívit, když už zařídil, že je papežem.
Diskuse
Gati závěrem odpovídal také na dotazy. Nechyběla otázka na srovnání Brezinského a Albrightové, i jejich vzájemné vztahy. Jejich životy se protnuly třeba v době obhajoby její doktorské práce, kdy byl Brzezinski členem komise, která rozhodla o jejím titulu. Spojovala je podpora vstupu České republiky a Polska do NATO. Sám Gati hodnotil Albrightovou jako velmi dobrou ministryni zahraničí, která uměla jednat s lidmi, ale neměla takovou strategickou vizi jako třeba Brzezinski nebo Kissinger.
V dotazu, který se týkal Ruska, Gati uvedl, že Brzezinski si nedělal o Sovětském svazu žádné iluze a vyhovovalo mu, když věděl, že sovětské vládce irituje. Pohled SSSR vždycky byl, „co je naše, patří pouze nám, o tom vašem se dá vyjednávat“. Brzezinski tvrdil, že „negotiable“ jsou také sovětské záležitosti. Gati hájil jeho politiku budování mostů, která umožňovala, aby měly Spojené státy v tomto prostoru nějaký vliv. Pověst idealisty, kterou někdy ve východní Evropě má, je prý neoprávněná.
Pokud jde o vztah k Obamovi, řekl Gati, že Brzezinski nemá žádnou vazbu na současnou administrativu, ale v začátcích Obamu podporoval a domníval se, že bude dobrý prezident. Jejich vztah „vyšuměl“ kvůli názoru na arabsko-izraelský konflikt.
O autorovi:
Petr Zenkner, Mezinárodní politika
Nahoru
O Mezinárodní politice
O Redakci