Budoucnost transformačního nástroje a západní Balkán
Chorvatsko se k 1. červenci úspěšně (pro některé s dodatkem konečně) přidalo k dosavadní sedmadvacítce. Co se stane po jeho vstupu do EU s procesem rozšíření a jaká je obecně budoucnost tohoto transformačního nástroje vůči regionu západního Balkánu? Rozšíření Evropské unie je dlouhodobý, komplexní a zároveň dynamický proces, stejně jako celý projekt evropské integrace.
Chorvatsko: včera, dnes a zítra
Rozšíření Evropské unie je dlouhodobý, komplexní a zároveň dynamický proces, stejně jako celý projekt evropské integrace. Chorvaté si na tento fakt museli zvyknout. A zdá se, že tak i učinili. Vždyť v době podání chorvatské přihlášky (2003) fungovala EU na pilířové struktuře podle Maastrichtské smlouvy a evropskou měnou platilo pouze dvanáct zemí. Málokdo měl vůbec tušení, jak radikálním způsobem se celý kolos promění. Zdvojnásobení počtu členských států, změny v hlasování v Radě EU, definitivní vystřídání francouzštiny v institucích EU angličtinou či předpoklad vzniku bankovní unie jsou další z mnoha zásadních změn, na které museli Chorvaté reagovat. Evropská unie je skutečně jiným uskupením států, a na to vše muselo být ze strany Chorvatska v průběhu implementace reforem a přijímání nových legislativních pravidel pamatováno.
Nezměnila se však jen EU. Rozsáhlými proměnami prošlo také Chorvatsko. Ivo Sanader (ministerský předseda 2003-2009) prohlašoval před volbami v roce 2003, že v případě zvolení do křesla premiéra, to bude právě on, kdo Chorvaty přivede v historicky rychlém čase do EU. Kromě toho, že se tak nestalo, jen připomeňme, že tentýž politik je dnes odsouzen za rozsáhlé korupční jednání v průběhu svého vládnutí, čímž se stal vlastně obětí zvýšeného reformního úsilí v oblasti justice a právního státu.
Kodaňská kritéria
Tzv. Kodaňská kritéria, podmínky určující pravidla hry pro země střední a východní Evropy usilující o členství v Evropských společenstvích byla představena v polovině roku 1993. V té době zastávala Angela Merkelová, jako mladá a nezkušená politička federální úřad ministryně pro rodinné záležitosti. Česká republika znovu, jako nástupnický stát Československa, znovu podepsala asociační dohodu o přidružení k ES/EU a definitivně tím nasměrovala svou cestu vstříc návratu do Evropy. V Chorvatsku mezitím zuřila občanská válka a v Bosně a Hercegovině byly vyhlášeny tzv. bezpečné zóny mající za cíl ochránit civilisty před válečným utrpením. Kodaňská kritéria jsou i po dvaceti letech nedílnou součástí procesu horizontálního rozšíření EU, což bylo potvrzeno i na výroční konferenci pořádanou dánskou akademii věd v květnu tohoto roku. Z nenapadené Angely Merkelové se stala nejvlivnější politička Evropy. Česká republika, byť v Bruselu považovaná za jistého trouble-makera, je téměř dekádu nedílnou součástí tohoto uskupení a zatímco (nejen) Bosna a Hercegovina stále lavíruje na počátku celého procesu přistoupení s nejasnou budoucností, tak Chorvatsko se k 1. červenci úspěšně (pro některé s dodatkem konečně) přidalo k dosavadní sedmadvacítce. Co se stane po jeho vstupu do EU s procesem rozšíření a jaká je obecně budoucnost tohoto transformačního nástroje vůči regionu západního Balkánu?
Kromě korupce však trápí Chorvaty především velmi špatný stav domácí ekonomiky. Čtyři roky trvající recese (v rámci EU je na tom hůře pouze Řecko) přináší stále zvyšující se míru nezaměstnanosti (mezi mladými do 25 let je Chorvatsko na úplném chvostu pouze před Španělskem a Řeckem) a jeden z pěti Chorvatů žije na hranici chudoby. Chorvatské komodity definitivně vstupují na vysoce konkurenční unijní trh a naopak ztrácejí výhodného postavení v rámci CEFTy, což může přivést na hranici krachu nemalý počet podniků. Není tedy náhodou, že německý deník Bild nedávno označil Chorvatsko za zemi plnou dluhů, korupce a nezaměstnanosti. A i přestože Chorvaté budou moci čerpat do roku 2020 až 14 miliard eur z fondů Unie, nezbývá než doufat, že krizi zmítaná eurozóna nebude Chorvatsko zachraňovat z další evropské lapálie.
28 členů EU a kdo (kdy) dál?
Evropský komisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle nedávno prohlásil, že je nepravděpodobné v nejbližších letech očekávat další etapu rozšíření. Toto tvrzení, pokud se podíváme blíže na současný stav ostatních zemí v regionu, je naprosto logické, nicméně příliš diplomatické. Jak se zdá, tahounům evropské integrace v době krize vyhovoval striktní přístup během vyjednávání s Chorvatskem. EU totiž mnohokrát prohlásila, že nehodlá opakovat rumunské a bulharské chyby v oblasti korupce a reformy soudnictví. Nicméně Unii jako celku by tento liknavý přístup v rámci procesu dalšího začleňování zemí (který lze bohužel očekávat) neměl vyhovovat. Proces rozšíření a tudíž i princip celé soft power by ztrácel na své legitimitě a mohl by se definitivně ocitnout ve vakuu nezájmu ze strany členských států.
Makedonie, společně s Tureckem nejdéle čekající kandidát (od 2005) je tím nejlepším příkladem země, která stále více pochybuje o relevanci a kredibilitě procesu. Mezi Makedonci má členství v EU stále podporu, stává se ale spíše jakýmsi snem na konci tunelu. Je pravdou, že je Evropská komise již unavená z neustálého opakování svých reformních požadavků. Nicméně důsledné trvání Řecka na vyřešení sporu kolem názvu země, může onen tunel proměnit ve slepou uličku. Řecko společně s Bulharskem (a tedy celá Unie) by měly odblokovat stávající stav a dát zelenou přístupovým rozhovorům s Makedonií, tak aby došlo k znovunastartování ztrácející se legitimity. Bilaterální problémy by se tak staly součástí vybraných kapitol během rozhovorů, a i přes přetrvávající rizika, by tak odstartovali práci na nutných změnách nemající nic společného s otázkami, jako je např. právě spor o název země.
Ve fázi screeningu jednotlivých kapitol se v současné době nachází Černá Hora. Jsou definovány nejzávažnější problémy, předložen harmonogram a seznam úkolů nutných ke změnám. Tato fáze by právě Makedonii napomohla ke změnám v rámci procesu tzv. institution-building a větší politicko-společenské stabilitě, která je v této zemi skutečně nutná. Černá Hora bude v průběhu vyjednávání vyjma standardních "balkánských" problémů - korupce, právní stát, klientelismus - čelit zejména otázkám životního prostředí, zadávání veřejných zakázek a narážet na problém velmi slabé opozice podkopávající úroveň politické kultury v zemi.
Srbsko, EU a/nebo Kosovo
Uzavření historické dohody o narovnání vzájemných vztahů mezi Bělehradem a Prištinou bude s největší pravděpodobností (pokud pomineme vstup Chorvatska) největším úspěchem působení Štefana Füle v křesle eurokomisaře. Vždyť jeho reakce na Twitteru byla tou nejtweetovanější od doby, kdy si ho založil. Mezinárodní společenství může chápat tento krok jako formu de facto uznání Kosova ze strany Srbska a definitivní nastartování procesu integrace do EU. Přestože pro naprostou většinu Srbů nemůže být vůbec řeč o žádné formě uznání, vyhlídka otevření rozhovorů v lednu 2014 jim dává hmatatelný důkaz o smyslu prováděných reforem.
Problémy však nadále zůstávají. Loňská změna srbské vlády sice dala do pohybu největší problém - korupci, nicméně průměrný měsíční plat 300 eur, při cenách podobných českému venkovu, stále poskytuje dostatečný manévrovací prostor nouzovým řešením - nelegální činnosti, korupci, či nepotismu.
Toto jednání, které bylo v minulosti v zásadě legálně zakořeněno ve společnosti, tak nadále omezuje stabilní ekonomické prostředí. Srbsko trápí vysoký zahraniční dluh, schodek HDP či nedostatečná konkurenceschopnost. Zahraniční investoři jsou nuceni tyto skutečnosti reflektovat a při pohledu na problematické zákony např. v oblasti veřejných zakázek či finančních služeb, nejsou příliš ochotni k masivním investicím. Nedostatky však můžeme nalézt i na straně EU. Přestože je delegace Evropské komise v Bělehradě jednou z největších ve světě, její práce není pro obyčejné Srby příliš viditelná. EU se nedaří, i za cenu enormního úsilí a finančních dotací, to, co se daří např. Rusku nebo Číně. Pro obyčejné lidi je daleko snazší se projít po nově postaveném mostě financovaném Rusy, než se účastnit složitých výběrových řízení na podporu svobody slova. A to i přesto, že naprostá většina dolarů nebyla Rusy darována, tak jako evropské peníze, nýbrž půjčena. Ruský sentiment je tak v srbské společnosti stále patrný.
Světlo na konci tunelu ukáže až čas
Evropská komise v minulosti přisoudila velký význam kapitolám 23 a 24 (soudnictví a spravedlnost), tím že v případě otevření negociací budou projednávány v zásadě jako první a mezi posledními také uzavřeny. Tento fakt budí velký respekt u zbytku zemí regionu. Albánie společně s Bosnou a Hercegovinou i nadále setrvávají ve vnitřních politických nesnázích, a pootevření dveří do EU se v tuto chvílí jeví iluzorně. Geostrategická pozice Albánie, potvrzená červnovým rozhodnutím energetického gigantu BP a dalších „shareholderů“ o definitivním plánu vybudovat plynovod (Trans Adriatic) dodávající plyn z oblasti Kaspiku přes Řecko a právě Albánii, je nepopiratelná. Toto rozhodnutí má potenciál přinést mnoho pracovních příležitostí pro místní obyvatelstvo a mohlo by také napomoci ke snížení velkého albánského problému, odlivu mozků. Nově zvolený premiér Edi Rama již vyzval k návratu Albánců žijících v zahraničí, aby napomohli k rozvoji rodné země. Nakolik bude tento apel úspěšný v situaci, kdy Albánii nadále trápí nedostatečně fungující státní správa, nízké investice do veřejné infrastruktury a přetrvávající zpolitizování některých důležitých podniků za přítomnosti korupce a nepotismu, ukáže až čas.
Ve stále přetrvávající strukturální krizi nečeká EU ve vztahu k západnímu Balkánu lehká mise. Proces rozšíření bude i nadále dlouhodobým a vzájemně propojeným procesem. Nelze počítat s tím, že se dočkáme v blízké budoucnosti svědky nového členského státu Unie. Naopak, jako pravděpodobný scénář se spíše jeví (v negativním případě) nejdelší pauza mezi jednotlivými etapami rozšíření od roku 1973. Přesto by země západního Balkánu měly i nadále pokračovat v nastoleném transformačním trendu a jít vstříc společnému cíli své zahraniční politiky – členství v EU. Pokud Unie upustí od geograficky selektivního přístupu, který je do jisté míry vůči regionu uplatňován, může i nadále považovat svou politiku rozšíření za globálně nejsilnější transformační nástroj v oblasti mezinárodních vztahů a i z tohoto důvodu v něm bezvýhradně pokračovat.
O autorovi:
Petr Fojtík, student doktorského programu Politologie na Universitě Palackého v Olomouci, absolvoval pracovní stáž v Evropské komisi v Kabinetu evropského komisaře pro rozšíření a politiku sousedství.
Nahoru
O Mezinárodní politice
O Redakci