Rusko se snaží o vliv ve Středozemí, tlačí se do Libye
Snahy Ruska zvýšit svůj vliv ve Středozemí se v posledních měsících stále více zaměřují na Libyi. Země představuje zajímavou příležitost pro ruské geopolitické ambice. Kreml využívá politického vakua, které v zemi vzniklo po skončení spojenecké intervence a pádu Muammara Kaddáfího.
Nejsilnější osobnost současné libyjské politické scény polní maršál Chalífa Belkasim Haftár navštívil 11. ledna ruskou letadlovou loď Admirál Kuzněcov, kotvící u libyjských břehů, kde pomocí videorozhovoru mluvil s ruským ministrem obrany Sergejem Šojgu.
Podle agentury Reuters je to znamení otevřené podpory generálovi, který strávil mnoho let v emigraci v USA a nyní bojuje proti radikálům v Libyi. Ruská oficiální média navázaná na Kreml bez uvedení podrobností informovala, že libyjský lídr „vyjádřil připravenost nabídnout podle příkladu Sýrie ruským leteckým a námořním silám prostory pro vojenské základny k pokračování v boji proti Islámskému státu.“
V minulosti se Rusko snažilo držet si svůj vliv zejména ve východním Středomoří, protože to je jediné území, ke kterému má ruské námořnictvo přístup z Černého moře. Za sovětské éry tam Moskva vydržovala mohutnou středomořskou flotilu, složenou z válečných plavidel Severomořské a Černomořské flotily a operující především z egyptských základen v Alexandrii a v Mersá Matrúh.
V roce 1971 si Rusové pronajali i syrský přístav Tartús, který nabyl zásadního významu po nástupu nového egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta, kdy došlo k ochlazení egyptsko-sovětských vztahů. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byly všechny zahraniční základny uzavřeny a teprve od roku 2006 si Rusko mohlo dovolit začít modernizovat tartúskou základnu a získat tak možnost obnovení stálé vojenské přítomnosti ve Středomoří.
Není tedy překvapivé, že Rusko využívá strategické vakuum, které se vytvořilo v Libyi. Podle francouzského odborného bulletinu TTU se tak děje i kvůli pomalosti evropské diplomacie a nejednoznačnosti zahraničněpolitických plánů nové americké administrativy.
Libye patřila v minulosti k velkým zákazníkům sovětských zbrojovek a její nákupy v 70. a 80. letech minulého století se odhadují na 20 miliard dolarů. Velmi těsné vztahy mezi Moskvou a Tripolisem se poněkud zadrhly po rozpadu Sovětského svazu a uvalení mezinárodních sankcí proti Libyi v 90. letech.
Podle serveru Middle East Eye (MEE) jde Rusku o obnovení vlivu, který mělo v Libyi před svržením Kaddáfího. Před jeho pádem uzavřelo Rusko v roce 2010 s Libyí lukrativní zbrojní kontrakt v hodnotě 4 miliard dolarů a pomáhalo s výcvikem libyjské armády. Podle deníku The Times pád Kaddáfího znamenal pro Rusko tvrdou ránu, protože součástí dohody byla i možnost postavit námořní základnu ve východolibyjském přístavu Benghází.
Na rozdíl od Sýrie se Rusko v Libyi dosud zdrželo přímého zapojení do konfliktu. Za dané situace však mohou poměr sil v zemi výrazně změnit i dodávky ruských zbraní a výcvik Haftárových lidí v Rusku. Moskva zatím odmítá, že by se chystala Haftárovi zbraně dodávat. Ostatně platné zbrojní embargo OSN jí to ani neumožňuje.
Agentura TASS zveřejnila vyjádření ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že „Moskva hledá cesty k národnímu usmíření v Libyi ve shodě s návrhy RB OSN“ a očividně tak nechce být obviněna z narušování politiky OSN v Libyi. Kreml si v Libyi počíná s krajní obezřetností, protože klíčový hráč v libyjské občanské válce, 73 letý Haftár se svou Libyjskou národní armádou sice momentálně ovládá půlku země včetně ropných terminálů, ale i vzhledem ke svému věku se nemusí na politickém kolbišti dlouho udržet.
Haftára podporují Spojené arabské emiráty a sousedící Egypt a Alžírsko, které působí jako významný prostředník v regionu. Již od dob studené války, patřilo Alžírsko k důležitým odběratelům ruských zbraní. V roce 2001 podepsalo Rusko s Alžírskem dohodu o strategickém partnerství a v březnu 2006 došlo mezi Alžírskem a Ruskem k podpisu významné dohody o dodávkách ruské vojenské techniky, v rámci níž Rusko odpustilo Alžírsku dluh ve výši 4,74 miliardy dolarů.
Podle zdroje MEE, Alžírsko nedávno přehodnotilo i svůj negativní postoj k žádosti Ruska z roku 2010, aby mu otevřelo námořní základnu u Wahránu (Oranu) a zvažuje možnost poskytnout ruským lodím právo užívat svojí základnu Mers-el Kebir, jakožto opěrného bodu.
Moskva už také pravděpodobně našla řešení, jak obejít zbrojní embargo OSN. Alžírsko, které má 90 procent zbraní z Ruska, se totiž rozhodlo, že některé mohou být předány do Libye. Podle zdroje MEE „to nebude skutečný obchod, půjde spíše o formu podpory, která bude vyhovovat všem.“
Dalším významným hráčem v regionu je Egypt, který Haftára rovněž podporuje. Geopolitické partnerství Ruska a Egypta se snažil navázat Vladimir Putin během oficiální státní návštěvy v roce 2015. Ruská média informovala, že „Putin a egyptský prezident Abdel Fattáh as-Sísí navázali přátelský osobní vztah, což je pro politiku na Blízkém východě vždy velmi výhodné.“ Podle deníku Izvestija Rusko a Egypt zřejmě jednají o pronájmu egyptských vojenských objektů Moskvě, mělo by se jednat o bývalou sovětskou základnu ve městě Sídí Barrání, která by měla být zrekonstruována do roku 2019.
Rusko se snaží získat pozice i na Kypru. V únoru 2015 uzavřelo akční plán, který zahrnuje spolupráci ve vojenství, boji proto terorizmu a obchodu s drogami. V rámci dohody mohou ruské válečné lodě kotvit u břehů Kypru a letadla mohou využívat kyperská letiště k „humanitárním účelům.“ Nově tak může ruská Černomořská flotila ve Středozemí operovat mnohem volněji.
Rusko využívá Kypru nejen jako daňového ráje, kolem 80 procent zahraničních investic pochází z Ruska a Moskva Kypru půjčkou dvou a půl miliardy eur výrazně pomohla v době jeho finančního kolapsu v roce 2013.
Součástí širší ruské strategie ve Středozemí pak byla i anexe Krymu v únoru 2014. Tamní námořní základna v Sevastopolu má zcela zásadní význam pro ruský přístup k teplým mořím, který je leitmotivem ruské geopolitiky ve Středozemí.
Ruské imperiální ambice jsou jasné – posílit geopolitický vliv v regionu. Po svém zapojení do konfliktu v Sýrii se tak Rusko pokouší usadit i v oblasti Středozemního moře.
O autorce:
Mgr. Jitka Mikysková se zabývá problematikou související s Ruskem, Blízkým východem a subsaharskou Afrikou.
Nahoru
O Mezinárodní politice
O Redakci