Ústav mezinárodních vztahů

USA sice v prosinci rozšířily ekonomické sankce vůči Rusku výslovně v souvislosti s anexí Krymu, v polovině listopadu 2016 Mezinárodní trestní soud v Haagu konstatoval, že na Krymu jde o mezinárodní ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem a následně výbor Valného shromáždění OSN označil Rusko za okupanta, ale kromě těchto rétorických cvičení není o Krymu téměř slyšet a vypadá to, že problém anexe Krymu se nenápadně zakonzervovává. 

S blížícím se třetím výročím anexe možná nastává vhodná příležitost zamyslet se nad faktory, které k tomuto kontroverznímu rozhodnutí Rusko vedly a nad důvody, kvůli kterým se Rusko, alespoň v dohledné době, přes veškeré sankce a nátlak mezinárodního společenství, Krymu nevzdá. K problému se již vyjádřila řada analýz, v jednotlivostech však neobstojí jak ruská propaganda ohánějící se právem Krymu na sebeurčení, ochranou ruské menšiny nebo historickou držbou, tak názory týkající se pouze strategického významu území. Není od věci zasadit problém Krymu do historického kontextu a podrobněji se zaměřit na jeho kořeny v souvislosti s nesmírným významem, které toto území pro Rusko má.

Krymský poloostrov hrál v posledních staletích vždy klíčovou roli. Byl a i dnes zůstává klíčem k ovládnutí Černého moře, stejně jako bránou do Černého i Středozemního moře jsou úžiny Bospor a Dardanely. Zatímco strategicky významné úžiny Rusko ve svých dějinách, i přes obrovské úsilí, nezískalo, Krym si tak či onak podrželo již od dob Kateřiny Veliké. Od 18. století je přístav Sevastopol jedním ze strategicky nejvýznamnějších míst světa. Sevastopol ovládá Černé moře a střeží přístup do Středozemního moře. Z pohledu Ruska je tedy ovládnutí Krymu logickým krokem. 

Jaké další významné klíčové faktory ovlivnily Rusko v kontroverzním rozhodnutí Krym anektovat?

Faktor první: středozemní rozměr – úžiny Bospor a Dardanely

Jedním z faktorů, které přispěly k rozhodnutí obsadit Krym, byla obava Ruska z ohrožení tradičního přístupu přes Černé moře do moře Středozemního, v minulosti známý jako spor o strategické úžiny Bospor a Dardanely. Bospor je jedinou námořní přístupovou cestou Ruska z černomořských přístavů do Středozemního moře, a proto se v novodobé historii několikrát pokoušelo získat nad ním alespoň částečnou kontrolu. Podle Sévreské smlouvy z roku 1920 měl být Bospor s Dardanelami demilitarizovanou zónou pod správou Společnosti národů. V roce 1923 byla zrevidována Laussanskou smlouvou, která vrátila Turecku svrchovanost nad průlivy, muselo však umožnit proplutí všem cizím lodím. V roce 1936 byl režim v úžinách upraven dosud platnou konvencí z Montreaux, ve které je uznávána mezinárodní lodní trasa, ale Turecko má možnost částečně omezit námořní provoz. 

Již v roce 1939 odmítla vláda v Ankaře sovětskou iniciativu ohledně uzavření dohody o zákazu použití úžin nečernomořskými státy. Během druhé světové války se Josif Stalin dožadoval poválečného zřízení sovětské základny v průlivu, ačkoliv Turecko bylo v té době neutrální zemí. Úsilí Sovětského svazu o získání úžin bylo dáno geopoliticky. SSSR neměl přístup k teplým mořím a nedisponoval trvale nezamrzajícími přístavy. Potřeboval proto přístup k úžinám, díky kterým by disponoval přístavy v nezamrzajících mořích, což by mu umožnilo expandovat do Středozemního moře. Není tedy náhoda, že jedna z prvních větších poválečných krizí se týkala právě těchto úžin. Již v lednu 1944 se v oficiálních dokumentech Kremlu objevuje požadavek na vybudování válečné základny v úžinách nebo v jejich blízkosti. Proto již v roce 1945, před ukončením platnosti konvence z Montreaux, Stalin velmi tlačil na Ankaru s návrhem na společnou sovětsko-tureckou obranu obou průlivů. Toho se obávaly Spojené státy, protože by to de facto proměnilo Turecko v satelit Moskvy. Třaskavou situaci razantně vyřešil americký prezident Truman, který poslal k břehům Turecka letadlovou loď s řadou doprovodných plavidel a tak donutil Moskvu se stáhnout.

Faktor druhý: rozšiřování NATO

V prvních letech po skončení studené války došlo v oblasti Černomoří k zásadní změně. Ruská federace jako nástupnický stát ztratila nárazníkové pásmo, které po dobu 40 let tvořily Bulharsko a Rumunsko a posléze i někdejší sovětské republiky Ukrajina a Gruzie. Se ztrátou vlivu Ruska v oblasti naopak došlo k upevňování vlivu NATO. Jižní pobřeží je pod kontrolu Turecka, které je již přes 60 let strategicky důležitým členským státem. K dalšímu rozšíření kontroly NATO nad touto oblastí došlo v roce 2004 přijetím Bulharska a Rumunska do Aliance, čímž NATO získalo možnost využívat původní sovětské základny na území obou států. Geostrategický význam černomořské a středomořské oblasti jako nenahraditelné spojnice do oblasti Blízkého východu nebo dále na západ do Atlantiku je tedy důležitý jak pro NATO, tak zejména pro Rusko.

Faktor třetí: směřování Ukrajiny na Západ

V chaosu 90. let po rozpadu Sovětského svazu se Rusko snažilo v bezpečnostní oblasti spolupracovat se Západem. Výsledkem se stalo tzv. Budapešťské memorandum z roku 1994, na jehož základě byly z Ukrajiny staženy jaderné zbraně a naopak signatáři dohody USA, Velká Británie a Ruská federace se zavázaly být garanty ukrajinské nezávislosti a suverenity. Rusko již tehdy mělo problém se statutem Krymského poloostrova, který nakonec zůstal součástí Ukrajiny. V roce 1997 Ukrajina a Rusko sice podepsaly dohodu o pronájmu sevastopolské základny na 20 let, ale již v roce 2009 tehdejší prezident Viktor Juščenko hovořil o možnosti tuto smlouvu neprodloužit. V roce 2010 byla sice prodloužena až do roku 2042, ale situace se začala komplikovat v souvislosti s přístupovými rozhovory Ukrajiny s EU, kdy Rusko evidentně získalo pocit, že prozápadní vláda v Kyjevě by mohla nabrat zahraniční orientaci směrem na Západ, ke vstupu do NATO a Sevastopol by se mohl stát důležitou základnou NATO v Černém moři. 

Legitimní Jaceňukova vláda vzniklá po podzimních volbách 2014 si ostatně dala za cíl vstoupit do NATO a prezident Porošenko toto směřování podporuje. V březnu 2014 Jaceňuk podepisuje politickou část asociační dohody, čímž potvrzuje proevropský kurs. Rusko, které cítí ohrožení své námořní základny, reaguje tak, jak bývá jeho tradičním zvykem, tedy z pozice síly a Krymský poloostrov jednoduše anektuje. Zdání legitimity pak anexi dodatečně dodává referendum o připojení Krymu k Ruské federaci. Jakkoliv můžeme označovat referendum za kontroverzní a ve skutečnosti tam k připojení k Rusku hlasovalo méně než 97 procent obyvatel, faktem zůstává, že k Rusku se hlásících obyvatel je na Krymu 59 až 62 procent.

Faktor čtvrtý: opětovný vzestup Ruska jako velmoci

Rusko na počátku 90. let v obavách před nekontrolovatelným vznikem národnostních a občanských konfliktů, hrozbou zneužití jaderných zbraní a kolapsem státu přistoupilo na rozdělení Sovětského svazu a jako velmoc přestalo existovat. V Rusku všeobecně sdílený tradiční pocit ohrožení nepřátelským Západem akcentoval i díky tehdejšímu postoji Západu, který považoval Rusko za slabé a okrajové. Postoj USA, které se vyhlásily za vítěze studené války, vedl nutně k prudkému prohloubení nerovnováhy. V tomto kontextu se pak Rusko ze svého pohledu oprávněně obávalo, že je stále více obklopováno sférou amerického vlivu. S nástupem Vladimira Putina se razantně změnilo směřování Ruska. To již nemá pocit, že je poraženou zemí, která musí ustupovat a vyklízet pozice. Nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci, otevřeně deklaruje své zájmy a stává se zemí, se kterou je nutné na mezinárodní scéně počítat.

Co přinese budoucnost?

Je nepravděpodobné, že by se Rusko za současné mezinárodní bezpečnostní situace Krymu vzdalo. Pro Rusko je sevastopolská námořní základna nezbytným strategickým bodem obrany země. O tom, že Rusko primárně vnímá území Krymu jako strategické obranné území, svědčí i fakt, že se v současné době příliš nedaří restartovat krymskou ekonomiku a proklamovaná prosperita zatím nepřichází. 

Ekonomické sankce povedou z dlouhodobého hlediska spíše k posílení putinovského režimu a k jeho výraznějšímu úsilí o hledání nových hospodářských partnerů v ostatních částech světa. Sám Vladimir Putin má navíc velmi silnou domácí pozici a důvěra v prezidenta jako symbolu obrody Ruska jako velmoci je také velmi vysoká. Ostatně sám Putin považuje debatu o Krymu za uzavřenou a nemíní na toto téma s kýmkoli diskutovat. Výrazným faktorem v konfliktu bude i nová administrativa prezidenta Trumpa, i když budoucí orientace americké zahraniční politiky má zatím nejasné kontury. 

Trumpovy výroky z předvolební kampaně o možnosti sbližování s Ruskem znervóznily Kyjev i Brusel, ale ve světle měnící se rétoriky budoucího amerického prezidenta zatím nelze předjímat směřování budoucích rusko-amerických vztahů. Možným řešením do budoucna, by mohlo být oddělení problému anexe Krymu od globálního vztahu s Ruskem. Zdá se, že Západ bude muset – na blíže neurčenou dobu – potichu akceptovat ruský Krym. Ostatně nebylo by to poprvé, co se něco takového na mezinárodní politické scéně odehrálo.

O autorovi:

Mgr. Jitka Mikysková je čerstvou absolventkou Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK. Zabývá se problematikou východní Evropy a Ruska, Blízkého východu a Subsaharské Afriky.

Použité zdroje:

Gadis, J. L.: Studená válka, Praha, 2006.

Kissinger, H.: Umění diplomacie, Praha, 1996.

Koura, J.: Zápas o východní Středomoří. Zahraniční politika Spojených států amerických vůči Řecku a Turecku v letech 1945-1953, Praha, 2013.

Moynahan, B. : Rusko. 20. století, Praha, 1995.

Yushchenko: Russian Black Sea Fleet must be withdrawn by 2017.
On-line na https://www.kyivpost.com//article/content/ukraine-politics/yushchenko-russian-black-sea-fleet-must-be-withdra-53835.html(cit. 29. 12. 2016)