Ústav mezinárodních vztahů

Antiislámská politika ve Skandinávii
V posledních několika letech se po celé Evropě prosazuje část veřejnosti (laické i politicky působící), která se zásadně staví proti přistěhovalectví. V programech politicky organizované části veřejnosti se pak mluví o přistěhovalectví jako takovém, ale většinou se staví prakticky pouze proti migraci muslimů. V Dánsku to můžeme bezpochyby pozorovat u politické strany Dansk Folkeparti, ale o tom později. Podobné tendence jsou i v nám známém českém prostředí, i když mnohem méně výrazné. V severských zemích se proti migrantům staví více stran a hnutí než v českém prostředí, především kvůli tomu, že se jich to mnohem více dotýká, migranti často cíleně cestují právě do těchto zemí. Ve Skandinávii je také vyřešena řada problémů, kterými se jiné země musí nadále zabývat, proto se skandinávské politické strany mohou více soustředit na téma migrace. Migrace je navíc v severských zemích jakýmsi politickým evergreenem, dříve se strany zabývali „gæstarbejdery“, dnes svou pozornost zaměřili na muslimské uprchlíky.

Georgian Perspective of The August 2008 War
Following the collapse of the Soviet Union, 15 new states had emerged and started settling themselves on the global arena, changing the geopolitical condition of the world. Nevertheless, for some post-Soviet little states, it was difficult to discard the Russian shadow in the domestic as well as the foreign policy. Georgia, a neighbor state of the “Russian bear”, had been struggling to gain sovereignty and function independently. However, when the leader of the Rose Revolution, Mikheil Saakashvili, took rule of the country in 2004, a new era in the Georgian history started, shifting the country’s orientation to the West. Driven by a will to have stronger allies, the Western course of Georgia evolved to a motivation to become a member of the North Atlantic Treaty Organization, NATO. Consequently, the ties between Georgia and Russia had crumbled, causing a discontent of the big neighbor, which, later, turned into a war, known as the August War.

The rising tensions in the middle east over nuclear developments in Iran explained

Litevské prezidentské volby
Pobaltí je regionem, kterému v Evropě není stále věnována, navzdory ekonomickému růstu a stabilnímu politickému prostředí, zasloužená pozornost. V letošním roce však vedle estonských parlamentních voleb, je to právě Litva, která rozhoduje o svém dalším směřování nejen v zahraniční, ale především v domácí politice.

Female Radicalization: A Case of ISIS
With ISIS losing its positions, young women that have been driven to the group, predominantly to marry Daesh militants are expressing their sentiments to return back to countries of their origin. This induces a debate whether they need to be allowed back or not. The discourse is polarized with ones claiming for a second chance and ones arguing against it. While politicians, scholars, civil society and journalists debate on this matter by trying to justify their arguments, it is crucial to understand why radicalization happens in the first place. The following article aims to explore the reasons why women from democratic states travel to war zones such as in Syria and join the terrorist network.

PROSUR: Další marný pokus o integraci Jižní Ameriky?
Jižní Amerika dlouhodobě usiluje o vytvoření efektivní regionální organizace, která by kontinentu zajistila jednotu a prosperitu. Jihoamerické státy provází integrační dilema prakticky od počátku dosažení nezávislosti v první polovině 19. století. V posledních letech vzniklo několik integračních seskupení, která měla ambici kontinent sjednotit. Minulý měsíc se do této skupiny přidala další organizace – PROSUR.

Governmentality, Immigration, and Brexit
Governmentality, Immigration, and Brexit; or the Extraordinary Tale of a One-nation Tory Stitch-up Once upon a time a group of waning imperial powers decided, in the wake of the most egregious manifestation of imperial carnage on their home soil, to try and overcome their own internal squabbles by bundling their powers through the formation of a European association. Although this so-called European Union long flourished and steadily expanded in size, one member-state by the name of the United Kingdom, itself a reluctant latecomer to the club, had grown increasingly anxious of the union it had once voluntarily joined. The European Union, or so the British said, had over the years been unmasked as a German-led gargantuan monster that had slowly eaten away their cherished sovereignty. Even though most of the other nations disagreed with this reading of events, they had nonetheless generally been susceptible to these recurring episodes of British bluster. Yet despite having gradually granted them an array of concessions, ranging from a ‘rebate’ to a seemingly endless list of ‘opt-outs’, the British only grew more discontented. They hence decided to hold a referendum to settle the question of British membership to the Union once and for all. Upon hearing that it was ‘the will of the British people’ to become the first nation to leave their European Union, the remaining members could only muster one unified yet baffled response: how on earth did this happen?

Social media as new source of soft power
Around three decades ago, American political scientist and professor from Harvard University Joseph Nye put forth idea called „soft power“, a concept that caught fire and went on to define the post-Cold war era. This type of power is not based on military resources, which are classified under "hard power". Joseph Nye defined term soft power as the ability of a country to persuade others to do what it wants without force or coercion. In recent years many different organizations, NGOs, companies or political groups have also shown a diplomatic activity with soft power approach. This development should be jointed with the extension of the public diplomacy, a diplomacy targeting a wide variety of non-institutional audiences. It brings together a range of propaganda practices aimed at manipulating the perception of foreign audiences to enrich national interests. The digital age and social media amplify the ethical dilemmas inherent in public diplomacy practices.

Současná Jižní Amerika: pravicová restaurace moci?
Loňské vítězství Jaira Bolsonara v brazilských prezidentských volbách vyvolalo velké kontroverze a dostalo se do povědomí světové veřejnosti jako potenciální hrozba pro největší jihoamerickou zemi. Tato událost má nicméně regionální přesah. Byť je Bolsonaro svou rétorikou zdaleka nejradikálnějším vládnoucím pravicovým politikem v Jižní Americe a svůj obdiv projevil kromě brazilské diktatury z druhé poloviny minulého století také chilskému diktátorovi Augustu Pinochetovi, není v žádném případě jediným představitelem úspěchu pravice na kontinentě v posledních letech, naopak. Kromě bývalého brazilského vojáka kontinentální pravici v prezidentských volbách loni posílil také Abdo Benítez v Paraguayi, stejně jako Iván Duque v tradičně pravicí ovládané Kolumbii. V Argentině již čtvrtým rokem vládne Mauricio Macri prosazující velmi neoliberální ekonomickou politiku, čímž ukončil dvanáct let trvající éru kirchnerismu v zemi. Podobnou situaci lze sledovat i v sousedním Chile, kde se loni do prezidentského paláce po čtyřleté přestávce vrátil úspěšný pravicový podnikatel Sebastián Piñera.

(Ne)zapomenuté Katalánsko
Rok po konání referenda za nezávislost se 1. října 2018 náměstí všech katalánských měst plní už od brzkých ranních hodin. Všude se shlukují lidé, kolem ramen jeden ze symbolů Katalánska, pruhovaná červeno-žlutá vlajka s modrou hvězdou, v rukách hesla, kde jsou nejskloňovanějšími hesly svoboda, volnost a nezávislost. Obrázek velmi podobný tomu, který novináři na stejných místech viděli i o 365 dní dříve. Zdá se, že ani rok po vypuknutí katalánské krize se nepodařilo tamní společnost sjednotit a najít kompromisní řešení pro všechny strany.